V únoru jsem přečetla knížku Petera Wohllebena Přírodě na stopě. Po jeho titulech o stromech a lesích jsem byla zvědavá, jestli bude stejně příjemně a prakticky popisovat daleko méně atraktivní děje. Co je nějaká zahrádka proti lesu? Ale bavilo mě to a v mnohém jsem se poučila.
Život je příliš krátký na to, aby… je název knížky, který mě trochu vyprovokoval. Autor Alain Samson knihu dost strukturoval, což jí prospělo. Zároveň mě trochu štval obrazy, které používal. Chápu tu alegorii, že v mé hlavě se střetávají různé hlasy, ale to, jak je pojmenoval, aby je charakterizoval, mi nesedlo. Je to ale povzbudivý kousek a někomu se může hodit.
Dominique Goblet nakreslila knihu Přestírat je prostě lhát. Drsné, dojemné, hluboké.
Van Goghova hvězdná noc od Michaela Birda není novinka, vyšla v roce 2017. Pořád jsem se na ni chystala, ale vždycky jsem ji vyprodala dřív, než jsem se k ní dostala. Vyprávět dějiny umění v příbězích pro děti může být riskantní, ale tady to vyšlo. Spousta ilustrací i reprodukcí, v příbězích množství užitečných reálií, no, mně se to líbí. Nechám si ji.
Interhelpo Jaromíra Marka je kniha, která by mě normálně moc nepřitahovala. Jenže dědeček a babička mého manžela tam byli. Jeli na pomoc mladému sovětskému státu, aby budovali socialismus. Do roka byli zpátky, protože jim umřela jedna holčička a oni se báli o život té druhé. Jaromír Marek skvěle vyzdrojoval historii tohoto pokusu o mezinárodní komunu. Bylo to příšerné a v tom kontextu jsem porozuměla některým reakcím členů té rodiny. Strhující čtení.
Před Vánoci všichni sháněli knížku Františka Novotného Jak se hladí duše. Teď jsem si ji přečetla taky. Nelíbila se mi. Nejsem cílová skupina. Ten pán dobře umí včas hodit vtip, včas zahrát na city nebo na intelektuální notečku, proložit básní. No proč ne? Tuhle si nenechám.