Jak možná víte, pracuju v knihkupectví. Miluju knížky a lidi. Ráda si s lidmi povídám o knížkách, o čtení a o životě vůbec. Teď mám už dlouho zavřeno. Vlastně se nic tragického neděje. Pořád si žiju ještě dost pohodlně. Mám co jíst a nájem za obchod mi dovolí neplatit teď, ale až na něj budu mít. Sem tam si někdo objedná knihu přes internet nebo mi zavolá, že by něco chtěl. Dalo by se říct, že mám spoustu času, nemusím chodit do práce, manžel se o mne když tak postará. Jsem zdravá a mám hezké vztahy s mými nejbližšími. Co bych tak mohla chtít víc? Nač bych si stěžovala? O nic přece nejde.
Přece však jsou chvíle, kdy je mi těžko. Včera večer například. Vrátila jsem se domů promrzlá z práce, kde se moc netopí a kde jsem čekala, jestli si někdo přijde vyzvednout objednané knihy. Nikdo nepřišel. Lámala jsem si hlavu nad knižními novinkami. Mám je objednat? Kolik asi? Prodám to? Mám do nových knih vkládat rychle ubývající peníze? Cestou z práce jsem se zastavila v samoobsluze pro mléko. Rozhlížela jsem se, jestli nekoupím ještě něco, ale rozhodla jsem se, že ne. Budu šetřit. Pro jistotu. Doma jsem si uvařila čaj a bezcílně procházela bytem. Do ničeho se mi nechtělo, nic mi nedávalo smysl. Neuměla jsem ani sama sobě vysvětlit, proč se tak cítím. Rozumem přece vím, že ve srovnání s jinými, kteří už přišli o práci nebo dokonce o život někoho blízkého, jsem na tom pořád velice dobře. Najednou vidím jinak cenovky u běžných životních radostí. To, co jsem považovala za samozřejmost, je strašně cenné. A možná naopak. Mé emoce ale můj rozum nechtěly slyšet. Bylo mi smutno a těžko. Chtělo se mi plakat bez zjevného důvodu. Bála jsem se něco si plánovat nebo se na něco těšit. Beztak to nevyjde. Tísnivý vnitřní pocit zahalil všechno šedou oponou. Stála jsem u okna, koukala na neútěšnou šedou ulici a padající soumrak mou skleslost ještě posiloval.
Když jsem si uvědomila, že se bojím se těšit, došlo mi to. Strach je to, co mě odděluje od radosti. Strach je to, co mi bere vnitřní pokoj. Strach je to, co mě oslepuje, abych správně neviděla. Strach značí nedostatek lásky. Znáte ten biblický verš: Dokonalá láska ven vyhání bázeň. Trochu mě uklidnilo, že jsem uviděla pod povrch věci. A hned jsem taky začala přemýšlet, co bych s tím mohla prakticky podniknout. V první řadě jsem si našla ten verš, který mi vytanul maně na mysli (a děkuji tímto Duchu svatému, že mi ho připomenul) v různých dalších překladech. Kralický překlad byl první, který jsem doopravdy četla a při porovnávání překladů člověk může objevit zajímavé úhly pohledu. Líbila se mi podoba, kde je láska, mizí strach. Aha, tak mým problémem je nedostatek lásky, rozbřesklo se mi. Proto na mne může strach. Co bych tak mohla udělat k posílení lásky? Věřím tomu, že láska se posiluje vykonáváním láskyplných skutků. Zjevně potřebuju právě tohle: někomu projevit lásku. Ach, jak mé srdce poskočilo. Láskyplné skutky? Ty miluju. Ani jsem se nemusela nějak namáhat, abych vymyslela, komu a co a jak. Před očima mi vyskakoval prodlužující se seznam lidí, kteří mohou bojovat ještě usilovněji než já. Někomu zavolám, někomu napíšu, někomu mohu nabídnout pomoc. Úplně jsem pookřála. Šedá opona se protrhla.
Každý může být někdy zoufalý. Každému může být někdy smutno a těžko. I když objektivně se nic tragického neděje. Co teprve, když se děje. Ale je třeba mít na paměti, že strach zahání láska.
Přeji pěkný den paní Hano 🙂 Na tuto webovou stránku jsem natrefila úplnou náhodou. Její vzhled mě hned zaujal, proto jsem si ji dala mezi oblíbené položky a pravidelně si čtu Vaše příspěvky. Vaše psaní mě moc baví a máte to tady krásné… (Kristína 25) :))
Paní Hanko,
zdravím Vás a tato doba není jednoduchá, to co jste psala si v této době prožije více lidí. Vaše knížky mi byly průvodcem právě v době, kdy jsem to potřebovala, dávaly mi radost a útěchu.
Přeji Vám, aby jste měla lásku, víru a naději. A to co Vám přináší radost. Když je venku sluníčko je vše hned o něco lepší.
Vaše čtenářka Iva
Hani moc Tě zdravím.
Myslím, že v dnešní divné době máme strach skoro všichni. Každý z něčeho jiného, ale šťastného a usměvavého člověka už jsem neviděla hodně dlouho. Když vidím tebe s Otou a Vaše dcery, říkám si, že jste šťastní lidé. Máte jeden druhého a je na Vás vidět, jak moc se máte rádi. A skoro vím, že to není jen atmosféra fotek a už vůbec ne přetvářka. Prostě to tak máte. A to teda vůbec není samozřejmost. Každý máme někdy splín a v této době obzvlášť. Lidé jsou často lhostejní a soběstřední, neusmějí se na sebe navzájem a nedají si najevo sounáležitost a nepovzbudí se navzájem. Nezavolají si jen tak. A to je to, co možná v nás vyvolá ten splín, ten strach, ty obavy a to zoufalství. Cítíme se sami, nemilovaní, opuštění a ještě teď ke všemu máme i ekonomické starosti. Ale já věřím, že jaro, které už je tu, přinese novou naději a povzbuzení pro nás pro všechny. Ráda na Vás vzpomínám. Máš to , co já nemám -usmíváš se a nezavíráš se sama do sebe a to je moc dobře. . Brzy se uvidíme, až si přijdu pro knížky – možná to zítra stihnu…. A máš to tu opravdu moc hezké.
Děkuji za moc pěkný článek 🙂 Naprosto souhlasím. Když jsem se začala těšit (na jaro a pak z něj), tak podobně jako u jiných těšení se nezbylo moc prostoru pro strach a vůbec vnímání tíhy celé aktuální situace.
Držte se! 😊