Autor: Hana

Včera jsem šla do práce dost na čas. Přiznám se, strašně se mi nechtělo. Jak svítilo slunce a bylo nádherně teplo, zdržovala jsem se všelijakými drobnými úkoly na naší zahrádce, abych ještě nemusela jít. Pak jsem docela spěchala. Musela jsem ovšem ještě koupit v květinářství vázací drátek. Naše sousedka mě totiž požádala, abych pro ni uvila…

V zimě ráda chodím do parní sauny. Jednak je to místo, kde se doopravdy zahřeju, jednak tam člověk může být sám, i když v místnůstce sedí víc lidí. Pára bývá tak hustá, že vlastně nikoho pořádně nevidíte. Pokud mám štěstí, nikdo si s nikým nepovídá. Onehdy jsem se vydala zaplavat si a prohřát se hned z práce. Těšila jsem…

Občas se mi stává, že podléhám malomyslnosti. Myslím si o sobě, že jsem neužitečná, že nic z toho, co dělám, nemá smysl, protože to nikoho nezajímá. Je to hloupé, já vím. Ale občas s tím bojuju. Působím jistě, ale uvnitř se tak necítím. Naposled včera. Ve čtvrtek měli poprvé v rádiu vysílat můj fejeton jako myšlenku na den….

Nevadí mi ráno vstávat. Dokonce ráno vstávám ráda. Nijak se tím nechlubím, protože jsem se o to nezasloužila. Prostě je to fakt. Přesto je pro mne ráno zvláštním obdobím dne. Sotva se ráno probudím, deru se z postele plná očekávání a těšení. Nemůžu se dočkat, až vyjdu na balkon a uslyším ptáky, podívám se, jaké je…

Během podzimních měsíců potkávám při cestě domů z práce skupinky slečen v šatičkách a sandálcích na podpatku a mladíků v oblecích a kravatách. Rozjařeně vyzařují svou nejistotu a bývá na nich vidět, jak nepohodlně se cítí v tomto nezvyklém oblečení. Chodí do tanečních. Pozoruju je s úsměvem. Taky jsme kdysi takhle chodívali. Taky jsme byli takhle halasně nejistí. Je to…

V kterési parfumerii jsem dostala darem k nákupu průhledný igelitový deštník. Nesla jsem si jej domů a přemýšlela, jestli jsem si takový dárek vůbec měla brát. Vždyť já už deštník mám. Připadal mi takový levný a zdálo se mi dětinské radovat se z toho, že uvidím, jak padá déšť. Doma jsem ho zastrčila do stojanu k ostatním a zapomněla…

Září je pro mne vždy prvním měsícem nového roku. Kam se hrabe leden! Všechny nové procesy, všechna předsevzetí, nové rozvrhy, to všechno začíná v září. I loučení s prázdninami se mi zdá přesvědčivější než loučení s Vánocemi. Přemýšlela jsem o nějakém novém předsevzetí, o rozhodnutí, kterým bych vedla svůj běžný každodenní život na vyšší úroveň, blíž k Bohu a…