Archiv rubriky: Blog

Nové zjištění o mé osobě: Čokoládě odolám, ale květinám stěží.  Od té doby, co jsem pochopila, že mi můj muž nenosí kytky ne proto, že by to dělal schválně, ale proto, že ho to prostě nenapadne, si je dopřávám sama. V průměru tak jednou za týden. Nevím, kde se vzalo, že si můj manžel myslel, že…

Pro nový rok 2020 všem svým přátelům a příznivcům přeju citátem z Lišky Bystroušky: „Zamávala oháňkou zvesela a v hrdinském klidu rozběhla se ven.“ Zvesela a v hrdinském klidu se rozběhněte do nového roku. (Někdy je heslo, citát nebo nějaký výrok pro péefku úplně jasný. Prostě se vykrystalizuje z pěny toho, co člověku utkví v…

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Jako malá jsem tomu věřila. Skutečně jsem si představovala, že to, co budu dělat 1. ledna, budu pak jakýmsi setrvačným kouzlem vykonávat po celý rok. Takže jsem se pokusila vyhnout žehlení (což šlo) a mytí nádobí (což nešlo). Hned zrána jsem si oblékla něco hezkého, svátečního, slavnostně…

Šla jsem se projít. Po celém dni stráveném v uzavřeném prostoru mezi lidmi jsem potřebovala na vzduch. Večerní chladný vzduch plnil mé plíce a chladil rozpálené tváře. Cítila jsem se trochu osamělá. Únava a vyčerpání to tak dělává. Nikdo ale nebyl na blízku. Procházela jsem se starou vilovou čtvrtí. Tudy jsem chodila na povinné vycházky, když…

Když jsem byla malá, nemohla jsem se dočkat, až budu velká. Připadalo mi, že všechny radosti dospělých jsou větší, lepší, sladší, barevnější… Dneska si tím nejsem vůbec jistá. Včera jsem čekala na přechodu. Stála jsem v houfu lidí, kteří stejně jako já spěchali na oběd, aby se včas vrátili do práce. Všichni jsme tak nějak neurčitě…

Jela jsem tramvají městem. Bylo slunné ráno a svět za okénkem vypadal vesele. Blížili jsme se k divadlu a já jsem se těšila, že se budu moci chvilku dívat na fontány a trávníky. Kvůli nim jsem si přece sedla na sedadlo na pravé straně tramvaje. Vyhlížela jsem už z křižovatky zelené plochy trávníku s pásy travin a řadami…

V jednom domě na rohu naší ulice mají pěkně hluboké výklenky u sklepních okének. V létě v jednom z nich občas sedával starý pán, pokuřoval a poslouchal tranzistorové rádio. Vypadalo to, jako by veškerý svůj pozemský majetek nosil všude s sebou v několika igelitkách. Kolemjdoucí rozšafně zdravil a usmíval se bezzubými dásněmi. Takový milý dědoušek. Dámy z ulice si ho oblíbily. Vím…

Každý to zná. Poslední chlebíček na míse natřásá srolovanou šunku a volá: „Vem si mě!“ Poslední koláč na talíři se svůdně usmívá a natáčí se vašim pohledům tou pocukrovanější stranou. Poslední čokoládový bonbón v krabici se tváří skoro dietně a budí dojem, že poslední bonbon odčítá kalorie toho předchozího. Poslední kousky mají nějaké tajemství. Působí přitažlivěji,…

Legrační je, že jak uvolním svou mysl splněním úkolu, rozletí se do daleka. Doufám, že můj skvělý nápad bude skutečně tak skvělý, jak mi nyní připadá. Doufám a moc si přeju, abych ho dokázala zpracovat a dotáhnout do publikovatelné podoby. Tajná značka: 53. Držte mi palce.

Dopsáno, odevzdáno, přijato. Ještě jednáme o názvu. Letos to nejspíš nevyjde, ale příští rok určitě. Moje dvacátá knížka.