Zpěv. Ptačí zpěv

Vlekla jsem se domů z práce. Dnes jsem se cítila opravdu unavená. Zimní kabát mě tížil na ramenou, nohy v kozačkách jsem sotva zdvihala a taška s nákupem potravin k večeři se zdála k neunesení. „Asi mi chybí vitamíny, nebo možná sluníčko,“ napadlo mě.

Mohl by to být pěkný modravý podvečer, kdybych ovšem nebydlela ve městě. Skoro v samém centru. Tady si člověk modravé předjarní stmívání příliš nevychutná. Jednak pro samé vysoké domy téměř není vidět nebe, a jednak je tu strašný hluk. Auta i tramvaje jezdí nepřetržitým proudem zvláště v tuto dobu, kdy se lidé vtracejí domů z práce. A protože za rohem stojí porodnice, často tudy projíždějí sanitky. Většinou s houkačkou puštěnou naplno. Dnes během mé nedlouhé cesty projely ulicí už dvě.

Vždycky si říkám, že jedou do porodnice, tak se nic zlého neděje, to jen nové miminko se dere na svět a chvátá. Ale stejně na mne padá taková divná úzkost, když kolem mne prosviští sanitka, houká a očividně pospíchá.

A ten hluk je fakt hrozný. Snažím se přikrýt si uši, když projíždí těsně kolem mne, ale to bych svou těžkou nákupní tašku musela postavit na chodník, a to teď těsně na konci zimy neudělám. Chodník je plný pozůstatků po neukázněných páníčcích roztomilých pejsánků. Uf, málem mi praskla hlava!

Zabočila jsem do naší vedlejší a také výrazně tišší ulice a hladina hluku trochu poklesla. Vydechla jsem úlevou. Za chvilku budu doma. Přehodila jsem si těžkou tašku do druhé ruky a opatrně překročila hromádku na chodníku. To musela být doga lidských rozměrů, napadlo mne. A v tom jsem uslyšela zpěv. Ptačí zpěv. Překvapeně jsem vzhlédla do koruny lípy stojící přes ulici. V jejích holých větvích jsem spatřila černý obrys kosa. Seděl na kraji větve směřující do ulice a zpíval z plných plic. Jeho líbezné trylkování se neslo na vším tím hlukem aut, tramvají a sanitek. Jako by mi vlévalo novou sílu do žil. Tohle mi celou zimu chybělo!

Zalévala mě čirá blaženost. Kosi už zpívají! Ulice byla náhle jiná. Působila vlídněji. Náhle jsem překypovala nadšením a nutně jsem to potřebovala někomu říct, podělit se s někým o tu překvapivou radost. Ale komu bych tak mohla říct: Hele, zpívají ptáci, aby si nepomyslel, že jsem střelená? A tak jsem tichounce, jen tak jako sobě, zašeptala: Díky, Bože. Díky za tohle potěšení…