O životě, knihách a potěšení
„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho. Zaujalo mne…
Vracela jsem se z nákupu a v jedné boční ulici jsem na popelnicích u chodníku zahlédla ležet něco červeného. Byly to červené kožené střevíčky. Nedůvěřivě jsem zpomalila, protože mi to připadlo divné. Tak krásné botičky leží na popelnici? Co je s nimi špatně? Ploché balerínky ze semišové kůže. Jasně červeně zářily, spočívaly pěkně vedle sebe na víku popelnice….
Tyto dny jsou vážně zvláštní. Nic není, jak jsem byla zvyklá. Můj obchod je zavřený a já mám spoustu času. Mohu dočíst rozečtené knihy. V klidu spočinout a jen tak snít. Čichat ke květinám a popíjet čaj z krásného šálku. Rozsvěcet všude svíčky, protože vím, že nikam nepůjdu, a tak si jich užiju. Mohu psát staromódní papírové…
Knihomol v knihkupectví to je něco zcela jiného, než kozel zahradníkem. Knihomol v knihkupectví je popis rozkoše. Ano, píšu o sobě. Miluju knihy a knihy milují mne. Otevírají se mi, voní mi, lákají mne. Knihomol knihkupcem je hezké životní poslání, zjevné nalezení svého místa. Je to také zodpovědnost. Cítím nutkání o knihách mluvit i psát….
Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu…
Když jsem byla malá, hrávali jsme doma takovou hru. Říkali jsme si: „Otevři pusu a zavři oči.“ Pak jsme do otevřené pusy pod zavřenýma očima vstrčili něco moc dobrého, nějaké příjemné překvapení. Jenom maminka tu hru s námi nechtěla hrát, protože jednou s tatínkem trhali švestky a tatínek jí řekl, aby zavřela oči a otevřela pusu. Jenže…
Ze zcela praktických důvodů jsem doma zavedla nový zvyk. V předvánočním čase, kdy se obvykle šuplíky, prádelníky, ano i botníky a spíže mění v tajuplné skrýše tajně koupených dárků, děti začínají podléhat puzení zvědavosti a vyhledávají, co asi tak dostanou pod stromeček. Jejich zvědavost bojuje s touhou po překvapení a bývají to kruté souboje, sama si je pamatuju….
Narazila jsem onehdy při brouzdání po internetu na jednu starou milostnou písničku. Zvědavě jsem si ji pustila. Už jsem si skoro nepamatovala, jaká je. Zaposlouchala jsem se do sametového ženského hlasu, nechala se unést půvabnou melodií a sledovala jsem vášnivý posmutnělý text. On ji opustil, ona ho má stále ráda, bolí to, stýská se jí,…
Blížil se 5. prosinec, předvečer svátku svatého Mikuláše, oblíbený čas všech dětských srdéček, svátek všech ochotných dárců. U nás doma v té době probíhaly v kuchyni tajné vášnivé debaty. Ne snad o tom, co děti ve svých punčochách naleznou (protože děti se nechávají rády překvapit), ani o tom, co rozdáme sousedům (protože ručně malované kornoutky…
Trochu jsem se toho bála. Pečení cukroví je totiž vždycky úkol navíc. Kromě běžné denní práce mívám spoustu mimořádných předvánočních povinností ať už v práci nebo v domácnosti, musím se zúčastnit všech těch zvláštních společenských setkání, večírků, dětských vystoupení a besídek. Upéct ještě ty pracné sladké drobnosti bývá tak trochu strašákem i tak úkoly narvaných adventních dní….