Hana Pinknerová

Onehdy jsem brouzdala oddělením ovoce a zeleniny naší samoobsluhy. Vybírala jsem nějaké ovoce. V mém nákupním vozíku už ležel pytlík citronů a trs banánů. Samá žlutá. Chtělo by to ještě jinou barvu, napadlo mě.  V regálech s jablky bylo vidět barev dost. Jablíčka zelená – jedno jak druhé, všechny plody dokonale stejné a bez vady. Hned vedle žlutá…

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den….

Za oknem se neochotně rozednívá. Koukám z okna a ani se mi nechce si rozsvítit. Za chvíli si půjdu do schránky pro noviny, vypiju si u nich kávu. Pak se obleču a půjdu do práce. Vtom jsem zpozorovala za oknem pohyb. Přiletěly. Dvě sýkorky koňadry. Jedna usedla na zábradlí, druhá rovnou na okraj půlky skořápky kokosového…

Včera jsem šla do práce dost na čas. Přiznám se, strašně se mi nechtělo. Jak svítilo slunce a bylo nádherně teplo, zdržovala jsem se všelijakými drobnými úkoly na naší zahrádce, abych ještě nemusela jít. Pak jsem docela spěchala. Musela jsem ovšem ještě koupit v květinářství vázací drátek. Naše sousedka mě totiž požádala, abych pro ni uvila…

V zimě ráda chodím do parní sauny. Jednak je to místo, kde se doopravdy zahřeju, jednak tam člověk může být sám, i když v místnůstce sedí víc lidí. Pára bývá tak hustá, že vlastně nikoho pořádně nevidíte. Pokud mám štěstí, nikdo si s nikým nepovídá. Onehdy jsem se vydala zaplavat si a prohřát se hned z práce. Těšila jsem…

Občas se mi stává, že podléhám malomyslnosti. Myslím si o sobě, že jsem neužitečná, že nic z toho, co dělám, nemá smysl, protože to nikoho nezajímá. Je to hloupé, já vím. Ale občas s tím bojuju. Působím jistě, ale uvnitř se tak necítím. Naposled včera. Ve čtvrtek měli poprvé v rádiu vysílat můj fejeton jako myšlenku na den….

Nevadí mi ráno vstávat. Dokonce ráno vstávám ráda. Nijak se tím nechlubím, protože jsem se o to nezasloužila. Prostě je to fakt. Přesto je pro mne ráno zvláštním obdobím dne. Sotva se ráno probudím, deru se z postele plná očekávání a těšení. Nemůžu se dočkat, až vyjdu na balkon a uslyším ptáky, podívám se, jaké je…

Během podzimních měsíců potkávám při cestě domů z práce skupinky slečen v šatičkách a sandálcích na podpatku a mladíků v oblecích a kravatách. Rozjařeně vyzařují svou nejistotu a bývá na nich vidět, jak nepohodlně se cítí v tomto nezvyklém oblečení. Chodí do tanečních. Pozoruju je s úsměvem. Taky jsme kdysi takhle chodívali. Taky jsme byli takhle halasně nejistí. Je to…

V kterési parfumerii jsem dostala darem k nákupu průhledný igelitový deštník. Nesla jsem si jej domů a přemýšlela, jestli jsem si takový dárek vůbec měla brát. Vždyť já už deštník mám. Připadal mi takový levný a zdálo se mi dětinské radovat se z toho, že uvidím, jak padá déšť. Doma jsem ho zastrčila do stojanu k ostatním a zapomněla…