Neodolala jsem a koupila jsem si hyacint. Plastový kelímek s cibulkou a prvními rašícími listy jsem vložila do bílého kameninového čtvrtlitráku po babičce a postavila v pokoji na okno. Kelímek byl černý a ani květinářka mi nedovedla říci, jakou barvou hyacint pokvete. Budu se muset nechat překvapit.
Dny ubíhaly a já jsem si pro samou práci skoro zapomněla té kytky všímat. Však až rozkvete, určitě si toho všimnu, říkala jsem si. Občas jsem do květináčku cvrnkla trochu vody a postřehla jsem, že hyacint roste. Zelená poupata shromážděná na stonku zvětšovala svou velikost, ale stále nedávala najevo, jakou barvu si zvolí. Hra na schovávanou mě přestala bavit a zapomněla jsem čekat. Ráno jsem vytahovala okenní žaluzie, večer jsem je spouštěla, během dne jsem občas kolem okna přešla, někdy večer jsem chvíli poseděla v houpacím křesle u okna a četla jsem si knížku. Na tu květinu jsem si vlastně už málem ani nevzpomněla. Až dnes.
Vstoupila jsem navečer do pokoje. Chtěla jsem se převléct do něčeho pohodlného domácího, na chvilku se posadit do křesla, přelítnout noviny nebo přečíst kousek z nové knížky a u toho popíjet silný černý čaj. Můj podvečerní rituál. Trochu si odpočinout, než se zase pustím do nějaké práce. V chůzi jsem si rozepínala halenku a přemýšlela o kdovíčem. Zarazila jsem se však asi po dvou krocích. Něco v pokoji bylo totiž jinak. Něco slavnostního, vznešeného, krásného. Co to jen může být? To něco byla vůně! Místnost naplnila překrásná svěží květinová vůně. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Nádherná vůně! Zapátrala jsem pohledem, odkud pochází. Bloudila jsem očima po místnosti a spatřila jsem na okenním parapetu polorozkvetlý růžový hyacint. Nemohla jsem odolat, abych si nepřivoněla zblízka a nepokochala se jeho jemnými růžovými kvítky.
Tohoto večera jsem si nevzala k popíjení čaje žádnou knížku, ani jsem si nepustila nějaký film nebo krásnou hudbu. To by té krásy bylo už příliš. Pohupovala jsem se v křesle, čichala sladkou vůni a těšila se harmonií modravého příšeří a vůně růžové květiny. Sytila jsem svou duši. I pouhá vůně může znamenat potěšení.
Paní Hanko,
zdravím Vás i já si ráda koupím hyacint, někdy i více najednou. Mám kamarádku Janu, která si s nimi také ráda vyzdobí domov. Loni na Vánoce jsem si je koupila o něco dříve a menší velikosti, byly vidět jenom listy, nechala jsem v chladné místnosti a občas je zalila. A světe div se, oni jako by to věděly a chtěly mě překvapit, přesně ve vánoční dobu vykvetly a rozdávaly vůni kolem sebe.
Jak květina dokáže potěšit a udělat radost.
Iva Kovářová.