Celý život si kupuju časopisy o bydlení. Jim z velké části vděčím za to, že vím, co se mi líbí, co ne a proč. Dodnes u nich ráda odpočívám. Prohlížím si cizí zařízené kuchyně, zkoumám, jaké mají nádobí, kolik čajových konvic a kam dávají uschnout mokré utěrky nebo kde postavili nádoby na odpadky. Nakukuju do ložnic, obdivuju nafintěné toaletky, umělecky zřasené závěsy a vzdychám nad krásným povlečením. Vždycky mě hrozně potěšilo, když jsem na lesklých stránkách barevných časopisů objevila nějaký předmět, jaký jsem měla doma i já.
Ony totiž ty byty a domy jsou vždycky naaranžovány tak, že vypadají, jako by jejich obyvatelé byli zcela šťastni. Samozřejmě díky prostředí, které je obklopuje. Z čehož plyne jednoduchá souvislost: když budu mít takový dům, takový byt nebo aspoň takovou kuchyňskou linku, budu taky tak nezřízeně šťastná. Je to nesmysl, já vím. Ale ono to tak stejně působí. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké je to potěšení.
Jednou jsem našla na fotkách jedné dost povedené kuchyně na stole rozložené čajové šálky, jaké trůnily i v mé kuchyňské lince. Byla jsem hrdá na svůj vytříbený vkus. Vida. I já mám ve svém bytě něco, co fotili do časopisu o bydlení! A právě u těch šálků jsem to prokoukla. Mám šálky jako v časopisu, tak proč se necítím nijak zvlášť šťastně? Když je používám na čaj, děti se normálně hádají, manžel si čte noviny a já sepisuju na papírek nákup. Žádná blaženost! Normální stav. Jak to? Přece bych se měla cítit zrovna tak skvěle jako ta dáma, co ji v té její reprezentativní kuchyni tak hezky vyfotografovali! Ale nic. Že on to je nějaký podfuk?
Za chvíli jsem se svému zklamání musela zasmát. No jasně! Vždyť je to přesně naopak. Když je člověk spokojený, vypadá skvěle reprezentativně a pak ho třeba vyfotí do časopisu. Což potěšení možná je a možná není, protože člověk byl vlastně potěšen už dávno předtím, než ho vyfotili. A tak si dopřávám potěšení tím, že občas naaranžuju do misky jablka v barvách ubrousků na stole, jako jsem to viděla někde na obrázku, nebo si v úplně obyčejný všední den naliju čaj do slavnostního starožitného šálku, jako nějaká dáma v reprezentativním stylovém domě. Cítím se potom tak potěšeně, že by mě mohli hned vyfotit do nějakého barevného obrázkového časopisu o bydlení. Ale už to ani není potřeba.