Dal by se z toho betonu vyrobit i hezký plot? Něco méně tupě beztvarého, co by možná ovlivnilo i podobu prostoru předzahrádky, co teď se zahradou ani nemá nic společného. Plocha přibližně čtyřikrát dva metry je totiž od kraje ke kraji vysypaná bílým štěrkem, z nějž uprostřed vedle sebe trčí dva bídné keříky.
Hmota je těhotná krásou. Tuto větu někdo načmáral bílou křídou na ohavný betonový plot v blízké ulici. Jejím autorem je originálně M. O. Vácha, kdo ji napsal na ten plot, netuším. Strašně moc se na tom místě vyjímá. Podněcuje mne k všelijakým úvahám vždycky, když procházím kolem.
Dal by se z toho betonu vyrobit i hezký plot? Něco méně tupě beztvarého, co by možná ovlivnilo i podobu prostoru předzahrádky, co teď se zahradou ani nemá nic společného. Plocha přibližně čtyřikrát dva metry je totiž od kraje ke krajivysypaná bílým štěrkem, z nějž uprostřed vedle sebe trčí dva bídné keříky. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Tato hmota žádnou krásu neporodila. Nedostala šanci.
Přemýšlím o další větě, která se stala názvem jedné z knih Marka O. Váchy, a sice že láska tvoří krásu. Cítíte ten potenciál? Člověk může vyrobit nějaký jakýkoli betonový plot, ale s láskou by mohla být i běžná nenáročná stavba z obligátního materiálu krásná. Když výsledek práce není krásný, může to být tím, že někdo pracoval bez lásky? Ta myšlenka se mi zdá být tak radikální, že se jí sama skoro bojím. Tuším totiž, že bude pravdivá.Ono se to fakt pozná, jestli pracujeme, tvoříme, budujeme, stavíme, vaříme, zpíváme nebo vychováváme děti s láskou.
Jestli to dobře chápu, máme dobrou šanci přeměňovat svým působením hmotu v krásu. Nemusí to tak dopadnout, jak ostatně často kolem sebe vidíme, ale mohlo by. I stopy hmoty, která se stala krásou působením člověka, kolem sebe můžeme nacházet. Teď už vím, že u toho musela být přítomná láska. Někdo udělal o trochu víc, než bylo nutné a výsledek stojí za to. Někdo přemýšlel o chvilku déle, než naplánoval běžný tvar nebo podobu a dostal lepší nápad. Někdo chtěl, aby jeho práce přinesla druhým radost, neudělal ji jen pro výdělek. Ono se to opravdu pozná. Možná až příliš často děláme věci, aby byly. Protože se to tak vždycky dělalo. Protože to někdo nařídil. Neobtěžujeme se úvahami o důvodu a funkci. Uvědomujeme si, co to děláme a snad bychom dokázali i říci, jak při své práci postupujeme. K otázce: „Proč?“ už z nás dojde málokdo. Přitom ta je nejdůležitější. Na její promýšlení bychom si měli dopřát trochu času. Objevíme souvislosti, které nám dosud unikaly. Zjistíme, jaké dopady naše činnost může mít. Koho všeho se může dotknout, když své dílo provedeme nepořádně nebo naopak s láskou a péčí.
Hmota je těhotná krásou a čeká na naši lásku, abychom z ní vytvořili něco krásného.
Psáno pro Proboha!