Za jeden z nejhorších zážitků minulého týdne považuju návštěvu pošty. Nebudu se rozepisovat o tom, že jsem svou polední přestávku na oběd strávila komplet celou stáním ve frontě před poštovní úřadovnou. Naštěstí to nebylo na ulici ale v teplém vestibulu obchodního centra. Nemusela jsem poplašeně sledovat všechny světelné cedule s namátkou se objevujícími čísly, jejichž pořadí nemá žádnou zjevnou logiku. Stála jsem v poctivé frontě. Dokonce musím napsat, že to byla ta nejjednodušší fronta na světě. Protože vedla k jediné otevřené přepážce. Tu druhou krátce po mém příchodu a zařazení se na asi tak dvacáté druhé místo zavřeli.
Nestála jsem tam takhle samozřejmě poprvé a věděla jsem, co mě čeká. Obyčejně si cestou na poštu kupuju kelímek se zeleninovou šťávou a v klidu si ji tam popíjím. Dokonce jednou před Vánoci jsem si cestou u stánku na náměstí koupila svařené víno. S tím se mi čekalo na podání zásilky docela příjemně. Tentokrát jsem si však nestihla do fronty nic pořídit. Měla jsem ukrutný hlad. Těsně přede mnou v zástupu lidí stála rodinka. Táta, máma a dvě malé holčičky. Tedy ty nestály, ty se hemžily, pobíhaly, plácaly ručičkama po skleněných výlohách pošty a okolních obchodů, ujížděly s kočárkem té menší, kličkovaly mezi lidmi, fňukaly a zlobily. Bodejť by ne. Nudily se. Rodiče je unaveně napomínali a okřikovali. Kdyby se mě byli zeptali, jestli to má cenu, řekla bych jim, že ne, ale neptali se. Nakonec tatínek vzal za ruku tu starší, asi tak čtyřletou dcerušku a šli spolu koupit něco na pití. Mladší holčičku usadili do kočárku. Jí se to samozřejmě nelíbilo, a tak sebou v kočárku zmítala a na protest začala plakat. Znáte ten vyděračský vzteklý pláč, když si dítě samo s něčím neví rady a dospělí ho nechápou? Tak ten to byl. Její maminka si vytáhla mobil a dcery si příliš nevšímala. Asi nevěděla, co by tak mohla udělat. Ve frontě hned za mnou stála mladá maminka s dítětem v šátku. Byl to docela živý kluk a v šátku být nechtěl. Vrtěl sebou, kopal, všelijak maminku zlobil. Docela hlasitě dával najevo, že není spokojený, že chce něco jiného, neví, co by to mělo být, ale chce to okamžitě. Maminka byla v rozpacích, omlouvala se, když mě také nakopl a všelijak se pokoušela zaujmout jeho pozornost. Moc úspěšná nebyla.
Obvykle v podobných frontách zmizím ve svých myšlenkách. Medituju, modlím se nebo něco takového. Tentokrát mi to ale nešlo. Nespokojené zvuky dětí sílily, fronta se moc nehýbala a ke všemu jeden starší pán ve frontě začal ztrácet nervy a nahlas protestoval. Ovzduší nervozity, vydýchaný vzduch, pláč dítěte, kručení v mém žaludku a vzdorovité rozhodnutí, že teď už to nevzdám, když je přede mnou ve frontě pouhých šest zákazníků, to byla kombinace podnětů, která formovala mé pocity. V té chvíli jsem si vzpomněla na jedno doporučení. Nejsem si jistá, od koho pochází, a myslím, že to ani není důležité. Podstatný je jeho obsah: Když je ti zle, jdi pomoct někomu, kdo je na tom ještě hůř. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Maminka přede mnou v klidu hleděla do svého telefonu. Maminka za mnou vypadala, že se brzy rozpláče. Měla na tvářích červené skvrny a uštvaný výraz v očích.
„Můžu mu říct pohádku?“ zeptala jsem se jí. Nevím, proč jsem nabídla právě tohle. Neuvažovala jsem o tom, co udělat. Jen se mi nejspíš vybavilo, jak jsem trávila čas ve frontách, když jsem sama měla malé děti. Prostě jsem spontánně vyhrkla to první, co mě napadlo. Přikývla a otočila se ke mně tak, abychom na sebe s chlapečkem viděli. Začala jsem vyprávět první pohádku, která mě napadla. Byla to ta o kohoutkovi a slepičce. Trochu jsem ji variovala, protože jsem si nebyla jistá, jestli by chlapeček věděl, kdo je švadlenka a švec. Ale asi to bylo jedno, protože se pozorně zaposlouchal. Reagoval, smál se, zaujatě sledoval příběh slepiččina pobíhání. Než jsme se dostali zpátky ke kohoutkovi a zachránili mu život, byla jsem na řadě. „Dál už mu to dopovězte vy,“ pobídla jsem chlapečkovu hezkou maminku a přistoupila jsem k přepážce.
No, možná to nebyl ten úplně nejhorší zážitek. Vlastně to dopadlo dobře.
Psáno pro Proboha!