Jedním z ovocí Ducha, v seznamu na posledním místě, je sebeovládání. Vždycky mi připadalo takové tajemné, možná až mírně děsivé. Nebyla jsem si jistá, jestli to dovedu, ovládat se. Cítila jsem se značně nedostatečná. Často se mi stávalo, že jsem se neovládla. V čem? Ach, v mnohém.
Nejhorší to se mnou nejspíš vždycky bylo pro mou výřečnost, protože jsem měla takovou proříznutou pusinku. Vyjadřovala jsem se prostořece a neuctivě. Mluvila jsem moc a neuměla naslouchat. Ještě než ten druhý domluvil, už jsem věděla, co chce říct a reagovala na to. Byla jsem plná dobrých rad, pýchy a netrpělivosti. Dost zoufale se mi nedostávalo schopnosti druhého tiše vyslechnout. Čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala nedostatky v ovládání sebe sama. Ale nevěděla jsem, co s tím. Neuměla jsem se změnit, nešlo mi to. Až jsem potkala Zdenu.
Byla o trochu starší než já a o hodně zralejší. Po druhé jsme se setkaly na nějaké víkendové konferenci a ona mě pozorovala. Po prvním večeru si mě vzala stranou. Drsně mě pokárala a všechno, co řekla, byla pravda. Mluvila o mé necitlivosti k druhým, o mém pohrdání lidmi, kteří se nedovedou hned zřetelně vyjádřit, o mé pýše. Nandala mi to vrchovatě. Na závěr mi jen řekla, že když zavřu pusu a s rozevřenýma očima budu naslouchat, bude to všechno, co Bůh chce, abych dělala. Odešla jsem se vyplakat. Ale hned ještě téhož večera jsem měla možnost si vyzkoušet ono tiché naslouchání. A druhý den znovu. Bylo to ono.
Zdena mi pak na rozloučenou řekla, že když hledím na nějakou utrápenou osobu a naslouchám jí, Bůh se mi dívá z očí.
Být blíž, Návrat domů 2023