Svátek všech zesnulých je takový smutný svátek. Moc dobře se nedá slavit nijak bujaře. Květinové dekorace, které se v těchto dnech nabízejí v květinářstvích, nijak vesele nevypadají. Nejpozitivnější emocí při svátku dušiček bude asi vděčnost. Vzpomínky na zesnulé mohou být opravdu velmi různé. Nemá smysl odsuzovat se za to, když cítíme úlevu. Můžeme cítit také hněv. A samozřejmě tíseň smutku svírá srdce i vnitřnosti. Člověka, který přišel o někoho blízkého, o někoho drahého, o někoho, koho miloval.
Každý, kdo dlouhodobě pečoval o těžce nemocného nebo opravdu starého příbuzného, prožívá úlevu, když je té povinnosti zbaven a opět získá svou svobodu. Málokdo má odvahu se k takovým pocitům přiznat, ale není to nic nevhodného. Být připoután k loži nemocného, být uvězněn v kleci povinností a odtržen od svého vlastního života, to není nic, co by bylo snadné, sladké a žádoucí. Je to oběť, která něco stojí. Často bývá taková péče provázena pocity bezmoci a marnosti. Při nejlepší vůli nelze lépe pomoci. Je marné shánět lepší léky a nutit starého člověka k dalším a dalším lékařským zákrokům.Je necitlivé nutit ho do jídla, když nemá chuť ani hlad a ani potřebu jíst. Chce už jen pomalu odejít.Smířit se s odchodem blízkého člověk je těžké, ale není nic důležitějšího. Znám rodinu, kde babičku jednou do roka odvezou do nemocnice, aby ji tam znovu nakopli, provedli jí servis a ona ještě znovu žila. Dostane pár kapaček, nějakou tu rehabilitaci a vrátí se domů v lepší kondici. Sama však už vůli k životu nemá. Ráda by odešla. Jenže příbuzní se nemohou s její smrtí srovnat, a tak babičku stále servisují, aby ještě vydržela. To oni se bojí smrti.
Já jsem po smrtisvé maminky cítila především hněv. Zuřila jsem, že se nedokázala ani ve své poslední hodině smířit s nejbližšími příbuznými, s nimiž vedla nesmyslné spory. Odmítla je byť i jen pozdravovat. Nemohla jsem pochopit, že vůbec není přístupná odpuštění, které by od ní vlastně už nic nepožadovalo. Stačilo by jakékoli její smířlivé gesto. Klidně si umřela neusmířená. Mně trvalo pár dnů, než jsem se srovnala s tím, že byla svobodná a mohla naložit se svým odpuštěním, jak sama chtěla.
V posledních dnech jsem se setkávala s lidmi, kteří žijí s vděčností mimořádného charakteru. Žijí totiž proto, že někdo jiný zemřel a poskytl tak své orgány.A tak nyní paní, co má v sobě ledviny po mladém muži, který zahynul při autonehodě a jeho rodiče dali souhlas s použitím jeho orgánů, chodí číst nemocným dětem do nemocnice, protože se chce nějak odvděčit za milost, která prodloužila její život. Chce to poslat dál, chce něco dát, protože sama tolik dostala. Jiná žena, která žije díky transplantovaným plicím, chodí každou středu do komunitního centra vařit polévku pro bezdomovce.Nepovažuje to za nic zvláštního. Zázrakem se dostala na čekací listinu a zázrakem byla připravená přijmout vhodné plíce, když byly k dispozici. Tito lidé prožívají, že díky tomu, že skončil život někoho jiného, oni tu ještě mohou být.
Díky Ježíši tu můžeme být všichni odteď až na věky. O svátku zemřelých na to myslím. Díky jeho oběti nemám novou ledvinu, nová játra nebo plíce. Mám nového ducha. Tahle transplantace se odehrála v duchu, ale má ještě větší dopad než přenos fyzických orgánů. Má totiž vliv na věčnost. Odstraňuje strach ze smrti a probouzí vděčnost bez hranic. Když jdu kolem květinářství a prohlížím si ty různé smutné věnečky a kříže, co se nosí na hřbitovy, říkám si, ach, kdybyste věděli.
Psáno pro Proboha!