Večer včas

Jsou velké a trvalé radosti jako například zdravé děti, dobrá práce, hezký domov, věrný partner, spolehliví přátelé… a těch je zapotřebí si jaksepatří vážit. K životu však potřebujeme kromě těchto velkých zásadních důvodů k radosti i malinkaté nedůležité radůstky, které v běhu času mohou přechodně zcela zastiňovat ty velké.

Někdy bývám večer tak zbitá, že jsem ráda, zvládnu-li očistit styčné body, namažu si obličej nějakým krémem a padám do postele. Usínám ještě dřív, než vytáhnu nohy na pelest. Nebo si aspoň nepamatuju, že bych to v bdělém stavu bývala udělala. Přitom si ale občas vyčítám, že o sebe víc nepečuju. V mém věku už je to skoro nutné. Během dne pak sbírám odvahu k všelijakým předsevzetím, inspiruju se v barevných dámských časopisech, jak si udělám pleťovou masku, naložím se do olejové lázně, dokonale si zapiluju nehty na rukou i na nohou a tak podobně. Ovšem přijde večer a je to stále totéž. Nemám už sil na nějaké takové sebeoslavné radovánky. Čeho je to důkaz?

V první řadě tu máme důkaz nejvýznamnějšího nedostatku, který sužuje náš život. Není to překvapivě nedostatek času ale nedostatek lásky k vlastní osobě. Pokud o sebe dostatečně nepečujeme, nemáme se dost rády. To je jasná věc. Ale jak chceme rozdávat radost a lásku všem kolem sebe (no dobře, tak aspoň těm nejbližším), když ji samy pro sebe nemáme dost? To nejde.

Můj návrh na jednu malou radost zahrnuje tento požadavek: Jednou týdně jít večer do koupelny včas. To znamená hodinu před časem, kdy bychom se tam beztak odplazily. A pak si dopřát péči, jakou potřebujeme, chceme nebo máme rády. Naše tělo takovou péči očividně ocení a pozor! Naše duše též. Přitom taková malá radost nic nestojí a upřímně řečeno naše vnitřní pohoda bude dobrým motorem pro každou práci následujících dní.

Hodina týdně? To není nic proti ostatním sto šedesáti sedmi hodinám, které věnujeme všem těm úkolům a úkonům, v nichž jsme nezastupitelné!