Během jarní covidové karantény jsem se trápila otázkou, jestli i v takové situaci platí biblický pokyn o navštěvování nemocných. Nikdo z mých blízkých naštěstí covidem neonemocněl. Pak to celé pominulo a teď tu máme nástup různých omezení znovu. Přemýšlím, jak se s tou otázkou vyrovnat. Taky vás to napadlo? Ježíš řekl, že velice oceňuje krmení hladových, tišení žízně žíznivých, oblékání těch, kdo to potřebují, poskytování střechy nad hlavou, a pak také navštěvování nemocných a vězňů.
Navštívit někoho nemocného s tím hrozným covidem by vlastně mohlo znamenat velké riziko. Co kdybych to od něj chytla? Taková možnost se mi zdá dost pravděpodobná. Přece jen už nejsem nejmladší, jak bych to snášela? A kdo by mě zastoupil v práci? Taková nemoc, kdyby měla nějaký vážnější průběh, by pro mne i mé blízké znamenala spoustu starostí a komplikací. Bylo by to moudré? Jak to uvážit? Bylo by tedy dnes lepší nemocné raději nenavštěvovat?
Tehdy, v dobách, kdy tahle Ježíšova slova zaznamenali, to bylo všechno jiné. Samozřejmě nebyla pošta, telefon ani internet a svůj zájem o maroda bych mohla vyjádřit víceméně jen osobní návštěvou. Taky nebyly nákupy s donáškou až do domu a všelijaké sociální služby, které o nemocné pečují. V dnešní době vlastně za nemocným osobně ani nemusíme. Všechno potřebné se dá zařídit na dálku, stačí to jen objednat a zaplatit. Osobní navštěvování nemocných je tak skoro zbytečné. Skutečně? Nezdá se mi, že bych se z toho nařízení o navštěvování nemocných mohla vykroutit tak snadno. Je možné, že přece bude i dnes někdo nemocný, kdo by návštěvu potřeboval. Ne kvůli nákupu vitamínů, ne kvůli poskytnutí ošetření, ale kvůli povzbuzení a útěše.
Co tedy udělám, až se někdy v příštích dnech dozvím, že někdo z mých přátel onemocněl tou nakažlivou nemocí a leží doma sám? Zajdu ho navštívit s hezkou knížkou a sáčkem ovoce nebo se budu přesvědčovat, že to není nutné? Co uděláte vy? Půjdete? Půjdu?
Žádný biblický pokyn k nezodpovědnému chování, kdy mohu nebezpečnou chorobou nakazit jak sebe, tak tím pádem i další lidi, se kterými se setkám, a roznést tak tuto chorobu i mezi ohroženou skupinu, není. A pokud by takový pokyn v Bibli přece jenom byl, měli bychom ho odmítnout. Láska je vynalézavá a zvláště v dnešní době může najít způsob, jak si s nemocným popovídat a vidět se a povzbudit ho, například přes Skype, nebo obyčejný telefon. Láska jde vždy spojena s moudrostí a zodpovědným chováním, stejně tak víra. Chodit navštěvovat lidi s nemocí Covid-19, ignorovat hygienická opatřní, ignorovat vládní nařízení a ještě se přitom domnívat, že naplňuji Ježíšovo přikázání, je hluboký omyl. Takové jednání v konečném důsledku ohrožuje lidské životy, ale maskovaně se halí do hávu lásky k bližním a naplňování Ježíšova přikázání. Ve skutečnosti je v rozporu s Ježíšovým přikázáním: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“
Chci věřit, že v souvislosti s děním kolem koronaviru nejsem snad zatím paranoidní a nebojím se „normálně“ fungovat, jak nejvíce to jde, ale přece jen s respektem k situaci.
Úvaha paní Pinknerové, při vší úctě k jejím dosavadním literárním či jiným vesměs kladným počinům, je dle mě sporná až možná zavádějící. A vlastně možná ve svém důsledku bohužel může být až nebezpečná. V případě, že se stane vyslyšenou pobídkou k „hrdinné“ milosrdné návštěvě, navzdory všemu.