Taneční

Během podzimních měsíců potkávám při cestě domů z práce skupinky slečen v šatičkách a sandálcích na podpatku a mladíků v oblecích a kravatách. Rozjařeně vyzařují svou nejistotu a bývá na nich vidět, jak nepohodlně se cítí v tomto nezvyklém oblečení. Chodí do tanečních.

Pozoruju je s úsměvem. Taky jsme kdysi takhle chodívali. Taky jsme byli takhle halasně nejistí. Je to dávno, ale některé vzpomínky jsou plnobarevné ještě dnes. Nejsem si ale jistá, že jsou všechny hezké. Některé možná patří k nejhorším. Třeba ta, když jsme seděli na židlích na protějších stranách sálu. Na jedné straně kluci, na druhé holky. Zazněl ten pokyn: „Pánové, zadejte si dámy.“ Černá fronta sak se hnula kupředu. Z naší pestré řady se začaly zdvihat jednotlivé holky a šťastné páry postupně korzovaly po kruhu sálem. Pár zbylých černých sak ještě zmateně pobíhalo a hledalo, koho by si zadali. O něco víc holek v barevných šatičkách zůstalo sedět. Prostě nás holek bylo víc než kluků.

Vzpomínám si, jak jsem se styděla. Hořely mi tváře a potily se mi ruce. Zůstala jsem sedět. Nikdo o mě nemá zájem, nikomu se nelíbím. Považovala jsem to za své jasné selhání, svou ostudu. A přitom jsem se tak snažila! Mé modré šatičky, bílé sandálky a vyfoukané vlasy přece byly v pořádku. Zděšeně jsem si uvědomila, že nevím, co řeknu doma. Maminka bude zklamaná. Vzpomněla jsem si, jak jsme se na tohle téma bavily s holkama o přestávce ve škole. Říkaly, že se dopředu domluví s klukama, aby pro ně přišli. Nesouhlasila jsem s takovým postupem, zdál se mi nefér a taky jsem nevěděla, s kým bych se asi tak mohla domluvit. Jak by si to někdo mohl vykládat? Zdálo se mi nepředstavitelné, že by na mne nikdo nezbyl. No a vida: nezbyl. Tahle pokořující zkušenost se hluboce vryla do mého srdce. Nejsem dost atraktivní, nejsem hezká, nejsem dostatečná. Musí to tak být, jinak bych přece byla vyzvána k tanci. Nic na tom nemohlo změnit, že při příští volence zase seděly jiné holky. Ten první šokující zážitek byl rozhodující.

Přemýšlela jsem o své vzpomínce. Na dlouhou dobu nastavila velmi nízko laťku mého sebepřijetí jako ženy. Nechápala jsem, že jde jen o společenskou hru, neměla jsem dostatečný nadhled, abych si svou situaci racionálně vyhodnotila a brala ji s humorem. Tvářila jsem se statečně a možná i přezíravě, ale uvnitř jsem byla zničená. Nejsem dost dobrá. Zabolelo mě to tak trochu ještě dnes. Pocítila jsem lítost nad naivní holkou, jakou jsem tehdy byla, že se nechala tak nachytat. Kde v tom byl Bůh?

Tehdy jsem to nevěděla. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o Bohu v souvislosti s tanečními hodinami. Copak ho takové věci zajímají? Bůh má přece spoustu jiných starostí. Všechny ty světové katastrofy, mezinárodní rozpory, teologické kongresy, všichni ti nespasení hříšníci… kdepak jedna holka v tanečních! Ale dnes už to vím. Byl tam se mnou, jako je se mnou všude. Jistě ho zajímalo všechno, co bylo důležité pro mne. Nejspíš se bavil mými rozpaky a asi ho bolelo srdce pro mé trápení. Tátové to tak mívají. Byl by mi býval chtěl říct, že jsem krásná, že mi mé modré šatičky i můj pečlivý účes sluší a ať si tu situaci neberu osobně. Jenže já mu nenaslouchala, protože jsem neměla ani tušení, že by ke mně mohl mluvit. Dnes už to vím. Jsem jeho milovaná dcera. Jsem krásná, protože on si to myslí. Na ničem jiném už nezáleží.