Modlitba pod deštníkem

V kterési parfumerii jsem dostala darem k nákupu průhledný igelitový deštník. Nesla jsem si jej domů a přemýšlela, jestli jsem si takový dárek vůbec měla brát. Vždyť já už deštník mám. Připadal mi takový levný a zdálo se mi dětinské radovat se z toho, že uvidím, jak padá déšť. Doma jsem ho zastrčila do stojanu k ostatním a zapomněla jsem na něj.

Přešlo pár dnů, možná týdnů. Cítila jsem se strašně unavená, bez šťávy a bez nápadů. Nic mě nebavilo. Byla bych nejraději jen spala, ale na to jsem právě neměla dost času. Špatně snáším tlak, kdy se zdá, že na sebe nemám ani chvíli. Že nejsem schopná najít prostor, kde bych mohla jen tak být sama a všechno si promyslet nebo o ničem nepřemýšlet. Došlo mi, že jsem ztratila čas na modlitbu. Hrozné bylo, že jsem ani nedokázala přijít na to, kde jej zase nalézt. Doma na mne z každého rohu volala zanedbaná domácnost, v práci toho bylo moc. Už měsíc jsem nebyla plavat! Bylo třeba něco změnit.

Jednoho večera jsem se vracela z práce domů. Bylo zamračeno, schylovalo se k dešti. Byla jsem rozhodnutá se doma moc nezdržovat. Chtěla jsem se jen přezout do pohodlnějších bot a jít někam ven. Když jsem vycházela, spadly první kapky. Vrátila jsem se tedy pro deštník a jako první jsem nahmátla ten průhledný. Proč ne, třeba ten, řekla jsem si a vytáhla ho ze stojanu. Ještě doma jsem utrhla cedulku, co mu visela z držadla, a vyrazila jsem ven do deště.

V ulicích se už šeřilo, v parku byla skoro tma. Koruny vysokých stromů stínily světlům luceren a kapky stékající po průhledném igelitu napjatém mezi dráty deštníku vytvářely zajímavé světelné kompozice. Ťukání kapek deště do stříšky nad mou hlavou se mi zdálo být tím nejjemnějším uklidňujícím zvukem, jaký jsem za poslední dny slyšela. Na kopci nad městem jsem se zastavila a okouzleně pozorovala světla města. Můj soukromý průhledný pokojík mě chránil před deštěm, ale zároveň mi poskytoval neobvyklý zážitek. Cítila jsem se šťastně. Po dlouhé době jsem si uvědomovala Boží blízkost. Věděla jsem, že se mnou byl ve všech mých stresech a shonech. Byla jsem si jistá, že je mi vždycky nablízku. Já jsem ale neměla čas si jeho přítomnost uvědomit. Nevšímala jsem si ho, nenaslouchala jsem mu a pak jsem se obviňovala, že to nedělám. Neodvažovala jsem se k němu přistoupit, protože jsem měla špatné svědomí. Jakmile jsem přestala důvěřovat jeho dobrotě, vztah byl fuč. Modlitba se stala pracovní obtížnou disciplínou s různými pravidly. Co to teď dělám? Je to snad přímluva? Bůh nikdy nebyl naštvaný, když jsem za ním po delší době přišla.

Stála jsem pod tím legračním deštníkem, mou novou modlitební pomůckou, poslouchala rytmus deště, koukala na světýlka v dálce před sebou a na bříška kapek nad hlavou. Modlit se je tak snadné, tak příjemné, tak něžné. Je tak krásné být s ním…