Jako hodně dalších lidí si sama o sobě myslím, že s internetem nemám potíže. Sociální sítě samozřejmě používám, posílám a přijímám maily, platím faktury, provozuju eshop. Nic zvláště odborného. Myslela jsem si, že nepoužívání internetu po nějaký čas pro mne nebude nic těžkého. Možná jen odpočinek od povinnosti sledovat to, co potřebuju k práci.
Vyjeli jsme si s manželem na dovolenou už v průběhu května. Místem našeho pobytu byla malá vesnička v Chorvatsku. V této době na tomto místě bylo ještě krásně pusto. Široko daleko žádní turisté, v provozu byla jediná restaurace a jediný krámek s potravinami. Samozřejmě taky žádný signál. Naše paní domácí tvrdila, že zaplatila připojení až od června, ale kdoví, jak to bylo. Ani začátkem června jsme se nepřipojili. „No co, stejně jsme si chtěli dát půst od sítí,“ poznamenala jsem a odmítla pocit, že mi něco důležitého uteče, že se nedozvím o tom, co všichni budou řešit a já budu mimo.Jako hodně dalších lidí si sama o sobě myslím, že s internetem nemám potíže. Sociální sítě samozřejmě používám, posílám a přijímám maily, platím faktury, provozuju eshop. Nic zvláště odborného. Myslela jsem si, že nepoužívání internetu po nějaký čas pro mne nebude nic těžkého. Možná jen odpočinek od povinnosti sledovat to, co potřebuju k práci.
Koneckonců jsme měli na práci důležitější věci. Ležení na pláži, plavání v průzračné mořské vodě, procházky mezi olivovníky, spánek za horkého poledne, čichání vůně rozkvetlých čilimníků, pozorování racků a vlaštovek.Potřebovali jsme se věnovat každý sám sobě, což znamenalo, že jsem trávila nekonečně dlouhé minuty hledění na převalující se mořské vlny, nalakovala jsem si nehty na tmavočervenou a pustila své myšlenky na volno. Žádná uzávěrka, žádný termín. Potřebovali jsme také věnovat pozornost sobě navzájem. Četli jsme si nahlas, smáli se, učili se nové komunikační vzorce podle knížky, která nás zaujala, mazali si navzájem záda. Ani jednou jsme nehráli badminton, protože buď pořád foukalo nebo bylo takové vedro, že to nešlo. Chodili jsme na skvělé grilované rybky a místní pivo. Byly to skvělé líné dny. Myslím, že mohu říci za nás oba, že nám maily ani elektronická konverzace nechyběly.
Když jsme se vrátili začátkem června domů, vpluli jsme do rušného dění. Vír povinností, požadavků a práce nás ovanul naplno. Otevření složky s doručenými maily bylo nezbytnou součástí toho víru. Moc se mi do toho nechtělo, najednou jsem vlastně ani nebyla zvědavá, kdo mi psal a proč. Bylo toho strašně moc a většina z toho vůbec nestála za otevření. Mazala jsem a mazala a kroutila hlavou nad tím, jak se za dva týdny může nasbírat tolik nesmyslů. Proč jsem souhlasila, že mi budou pravidelně posílat nějaká sdělení, když o ně vlastně vůbec nestojím? Zdálo se mi, že když denně smažu deset mailů, nic se neděje. Smažu to a hotovo. Zabere mi to nanejvýš pár vteřin. Jenže když se to číslo vynásobí dvěma týdny, hned zřetelně vystoupí nesmyslnost takové činnosti.Nemůžete to smazat plošně, protože musíte třídit. Vrtat se ve starých novinkách patří k nejotravnějším pracím, co znám. A tak jsem se rozhodla pokročit v půstu od sítí a odhlásila odběr zpráv a novinek všude, kde to jenom šlo. Myslím, že jsem prožila úlevu a jisté vítězství. Osvobodila jsem se od nutnosti třídit a mazat množství informací.Tak, jsem volná. Co teď s tím získaným časem udělám? Co se správně dělá, když se člověk od něčeho postí?
Psáno pro Proboha!