Já tě vidím

Jako ten malý chlapeček na okraji bazénu, který se ohlíží na svou maminku na lehátku, tak stejně i já se ohlížím na tebe. Co říkáš? Dáváš mi vztyčeným palcem najevo, že jsem to dobře zvládla a obstála jsem? Potřebuju vědět, že mi říkáš: „Já tě vidím.“

Ležela jsem na bílomodrém plastovém lehátku na koupališti. Zaplavala jsem si a teď jsem pomalu osychala na časně dopoledním slunci. Pomalu se blížila devátá hodina a to znamenalo značný příliv dalších návštěvníků koupaliště. Do devíti se chodí jen na předplatné.

Opravdu se k bazénu nahrnulo hodně lidí během celkem krátkého času. Přetahovali se o lehátka, přenášeli je z místa na místo, vyjadřovali své krátkodobé vlastnictví pomocí ručníků, tašek nebo hromádek oblečení. Děti se chtěly hned vrhat do vody, protože, když je horký den a máte bazén po ruce, co byste asi tak chtěli dělat jiného? Jenže některé maminky nebo babičky by se chtěly nejdříve pěkně vyhřát na slunci a teprve pak se vnořit do chladivých vod bazénu. Docházelo ke konfliktům. Některé z nich byly docela hlasité. Prostě neodehrávalo se nic, co byste na takovém místě v tomto času nečekali.

Z mého úhlu pohledu bylo vidět zrovna na malého chlapečka, který stál na hraně bazénu. Ohlížel se k lehátku, kde se právě uvelebila jeho maminka. Nemohlo být mu víc než čtyři roky, což znamená, že byl už fakt velký kluk. Odvážně postával na kraji bazénu a odhodlával se skočit. Stále se ohlížel na maminku, jestli vidí jeho hrdinský skutek. Jenže maminka hledala něco v tašce, urovnávala si osušku za zády a odpovídala na otázku jiné paní na sousedním lehátku. Chlapeček byl už trochu neklidný. Mně ho bylo líto, ale protože jsme se neznali, nemohla jsem mu nabídnout, že se místo maminky na něj budu koukat já. Prostě musel počkat. Nervózně poskakoval, posunoval si plavecké brýlky na nose a ohlížel se na maminku. Ta se konečně uvelebila na lehátku a zaměřila se na svého synka. „Já tě vidím,“ zahalekala na něj a chlapeček mohl spokojeně skočit šipku do vody. Ještě ani neopadly všechny kapky, které jeho skokem vystříkly, už volal na maminku zpátky: „Vidíš mě?“ Radostně poskakoval ve vodě, ručkama plácal kolem sebe a jeho pohled směřoval k mamince na lehátku. Ta mu mávala a ukazovala svým vztyčeným palcem, že jeho úsilí uznává. Chlapeček se opět pustil do nějakých dalších vodních disciplín a já jsem dojatě zavřela oči. Není to nádhera? Bože, vidíš mě?

Vidíš mě, když pustím před sebe ve frontě u poštovní přepážky stařenku, která je očividně bezradná a unavená? Vidíš mě, Bože, když otevřu náruč kamarádce svých dětí, která se mi svěří s tím, že je možná na holky a bojí se to doma říci? Vidíš mě, Bože, když mě naštve můj manžel a já s tím bojuju, váhám, hledám a nevím, jak se s tím srovnat a jak to urovnat? Vlastně možná o nic nejde. Ale možná mi chybí ta drobnost. Možná postrádám Tvoji milost a tento úhel pohledu na můj problém. Bože, táto, můj milý, vidíš mě? Co si myslíš o mé reakci? Co bych měla udělat? Co bych měla říct? Ty to vidíš! Jak ale zjistit, co říkáš? Ach, to je otázka. Prostě jen věnovat té otázce a tobě, Bože, ten čas.

Jako ten malý chlapeček na okraji bazénu, který se ohlíží na svou maminku na lehátku, tak stejně i já se ohlížím na tebe. Co říkáš? Dáváš mi vztyčeným palcem najevo, že jsem to dobře zvládla a obstála jsem? Potřebuju vědět, že mi říkáš: „Já tě vidím.“

Psáno pro Proboha!.cz