Copak to jde ležet na kanapi, když je kolem tolik práce?

Smíme odpočívat, když nemáme všechno hotovo? Vy víte, jak je to správně. Bůh neřekl, abychom odpočívali, až budeme mít hotovo. Řekl, abychom odpočívali pravidelně. Splněné nebo nedokončené úkoly v tom nehrají žádnou roli. Víme to? Víme. Děláme to? Neděláme.

Slovo dovolená v sobě skrývá výzvu. Tvrdí, že je dovoleno nepracovat. Ohlašuje, že není nutné jít do zaměstnání. Povoluje odjet někam pryč a tam se věnovat odpočinku. Jednou dvakrát do roka si můžeme dovolit volno. Bůh to tak ale nemyslel. Připadalo by mu to málo. Proč neodpočíváme víc? Může to být tím, že si chceme něco odpracovat, něco zasloužit. Většinou se bojíme říci ne, teď nepracuju, teď budu odpočívat, protože se bojíme, že by nás lidé neměli rádi. Svým neustávajícím úsilím si zasluhujeme širokou přízeň. Možná lidi nás mohou mít rádi, protože pro ně něco děláme, ale na Boha to neplatí. K čemu nám bude lidská láska, když tu Boží, která se nám dává milostí, svým záslužnými snahami odmítáme? 

Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem se odvážila sedět před Bohem jen tak v tichu? Kolik knih o modlitbě jsem musela přečíst, abych se odvážila uvěřit, že být s Bohem beze slov je taky způsob modlitby? Tolik jsem se obávala, že to neplatí. I když mne samu unavovalo neustále Bohu předkládat své „nákupní seznamy“ a někdy jsem si kacířsky říkala, že jeho to musí otravovat taky, přesto jsem se pořád přimlouvala jako divá. Teď je mi jasné, že jsem se snažila zasloužit si vyslyšení svých modliteb. Jako bych si na Bohu chtěla něco vyškemrat. Nestavím se tím proti vytrvalé modlitbě za něco, co hoří v mém srdci a co nedokážu Bohu nepředkládat a nepřipomínat. Ale pokouším se vysvětlit, že já si svým modlitebním úsilím nic nezasloužím. Když mlčky sedím v Boží společnosti, lépe se mi daří porozumět tomu, co si myslí on. Moje modlitba pak vypadá jinak. Někdy jen stačí říct: „Tak jo, udělej to tak.“ Nebo připustit a přiznat: „Konečně rozumím, proč to nejde. Souhlasím, smiřuju se, ať je po tvém.“

Tohle byla jen první a základní úroveň. Bez toho, že jsem ji zvládla, bych se nejspíš nikdy neodvážila do úrovně další. A sice, jak to vypadá před lidmi. „Co by si lidi pomysleli? Jakým bych pro ně byla příkladem?“ Umíte si představit, jak jsem se cítila na sborové dovolené, když jsem seděla před chatkou a luštila sudoku? Tenký sešitek s číselnými hlavolamy jsem si podložila svou biblí. Hádejte, kolikrát jsem měla nutkání schovat sešitek pod tu knihu? Styděla jsem se sama za sebe, když jsem Bohu vyznávala, že se před lidmi bojím odpočívat, protože by si mohli myslet, že jsem líná. Proč se stydím odpočívat? Vždyť i Bůh odpočíval a netajil se tím. Dokonce svůj odpočinek stanovil jako vzor pro nás. Bát se odpočinku je hrozně neduchovní.

Odvažuju se uvěřit, že Bohu jde především o to, abych s ním byla. Záleží mu na tom, aby mohl ve mně žít. Čeká, že ho nechám prosáknout do svých myšlenek i skutků. Nemyslím, že by byl vždycky nadšen z mých požadavků. Často nebývají moudré, protože já nevím to, co ví on. Ale jsem přesvědčená, že nadšeně ocení, když chci porozumět jeho způsobu uvažování, jeho hodnotám a jeho lásce.

Psáno pro Proboha!