Už léta spolupracuju s nadačním fondem Krmte hladové. Upravuju texty, starám se o sociální sítě. Nic vzrušivého, většinou je to jen poklidná práce od počítače. Přesto ale tato spolupráce byla důvodem mého adrenalinového zážitku. Koncem týdne mi zatelefonoval ředitel fondu s neobvyklou prosbou. Oslovili ho z jedné brněnské střední školy, že by chtěli předat nadaci šek na skoro dvacet tisíc korun, jestli by se pan ředitel mohl dostavit na slavnostní zakončení školního roku. Pan ředitel ovšem zrovna v uvedeném čase nemohl, a tak požádal mne. Souhlasila jsem. Chtěla jsem je vidět. Co je to za středoškoláky, že mezi sebou sebrali takovou částku pro křesťanský charitativní fond? Proč si vybrali právě Krmte hladové?
Zatelefonovala jsem si s paní, která to celé organizovala. Myslela jsem si, že to je nějaká profesorka společenských věd. V telefonu mne upozornila, že nemusím dodržet nějaký speciální dress code, ale přece jen se jedná o slavnostní zakončení školního roku, popsala místo a čas, ujistila se, že počítám s drobným projevem a zdvořile se rozloučila. Nemohla jsem se dočkat.
Ráno jsem si oblékla malé černé šaty, pečlivě jsem si nalíčila oči a použila červenou rtěnku. Zástupkyně nadačního fondu, která přebírá tučný šek, musí nějak vypadat! Promýšlela jsem si děkovnou řeč, ale nechtěla jsem si nic připravovat napevno. Doladím to podle situace, přemýšlela jsem. Dorazila jsem k divadlu, kde to celé probíhalo, o trochu dříve, tak jak to mám ráda. Postavila jsem se ke vchodu a uvažovala jsem, jak poznám tu paní profesorku. Za malou chvilku mne oslovila slečna v bleděmodrém. Kdepak profesorka, studentka to byla! Uvedla mne do sálu, představila řediteli školy a seznámila s průběhem akce. Posadila jsem se vedle zástupce ředitele, sledovala dění a čekala na svou chvíli.
Sál byl plný do posledního místečka. Normální děcka, holky a kluci, švitořící, chechtající se a pokřikující na sebe. Program byl pro ukončení školního roku asi docela běžný – pro ocenění si chodili vynikající studenti a studentky, vítězové odborných olympiád a soutěží. Vyslechli jsme si dvě hudební vystoupení. Pak nastoupila slečna, která mne pozvala, ještě s dalším sympatickým mládencem a promluvili o třídní výzvě, do které spolek přátel školy věnoval za každý uběhnutý kilometr jednu korunu na dobročinné účely. Cílem bylo podpořit dobrou věc, stmelit třídní kolektiv a hýbat se v době distanční výuky. Hovořili naprosto dospěle a zrale.
Předstoupila jsem a přebrala z rukou ředitele školy velký symbolický šek. Hleděla jsem do tváří těch dětí, a zatímco jsem jim děkovala a lehce představila činnost nadačního fondu, hlavou mi táhlo, že jestli takhle milostivě a zrale uvažují děti na střední, není naše budoucnost tak úplně beznadějná. Viděla jsem velký potenciál. Nejspíš jsem hleděla do tváří mnoha příštím vědcům, umělcům, podnikatelům a možná i politikům. Asi bychom se tak měli na děti dívat obecně, napadlo mne. Míň by nás štvaly a my bychom je víc povzbuzovali, aby se posunuly co nejdál. Žehnali bychom jim, aby mohly naplno rozvinout své obdarování. Nedá se nic dělat, v nich je naše budoucnost.