Ta devatenáctiletá těhotná mladá žena z Ukrajiny, co prchla do naší země před vybuchujícími bombami a raketami, které přinášely smrt a zkázu, se vrací domů. Viděla jsem ji všeho všudy jednou, ale otiskla se do mého srdce. Prožívala jsem závěr jejího těhotenství a hodiny porodu, jako by to byla moje blízká přítelkyně. Protože se o ni starala moje přítelkyně a sdílela se mnou své starosti a radosti ohledně mladé maminky a novorozeňátka, dostalo se ke mně mnoho informací i fotek. Nemohla jsem se v myšlenkách zbavit té paralely s Marií, která taky rodila v cizím prostředí a byla místním na obtíž.
Přemýšlela jsem, jak to asi bylo s Marií, Josefem a jejich miminkem, než prchali dál podle pokynu anděla ze snu. Zvykli si na ně místní a měli je rádi, nebo se k nim chovali hnusně? My máme své představy zkreslené všemi těmi vánočkami, beránky, kožešinkami a troškou mlíčka, co známe z našich betlémů a koled. Jenže tak to nejspíš nebylo. Po tom pozdvižení se třemi mudrci, kteří přinesli děťátku a jeho rodičům hodnotné dary, nejspíš zas bylo všechno ve starých kolejích a příchozí mohli přestat být atrakcí. Koukali se na ně skrz prsty? Pomáhali jim? Neznáme žádné podrobnosti. Bible o tom nic nepíše. Známe ale lidi. Ti tehdejší byli nejspíš podobní nám dnešním. A jestli mám pravdu, byli lidé v Betlémě různí. Někdo nechal mladou rodinku u sebe na pár nocí přespat. Někteří přinesli jídlo a potřeby pro miminko, poptali se, jak se daří a jestli není něco zapotřebí. Jiní záviděli dary a šuškali si za rohem, jestlipak jsou tihle rodiče vůbec manželé a možná se pohoršovali, co je to za pořádek. Možná po nich hodili ošklivým slovem, třeba jim dělali i schválnosti. Nevím, nebyla jsem tam, ale s Rozou to tak bylo.
Doufám, že neodjíždí domů kvůli zlým pohledům, ostentativnímu nepřátelství a schválnostem lidí. Moc si přeju, aby si zachovala na naši zemi a na porod svého prvního děťátka hezké vzpomínky. Moc jí přeju, aby se ve zdraví setkala s manželem a navázala na svůj předchozí život. A nám přeju, abychom v každém člověku viděli bližního. Víte, podle toho místa, kde se píše, že cokoli byste udělali pro toho nejmenšího, udělali jste ve skutečnosti pro toho největšího.
Psáno pro magazín Proboha!