Stávám před dilematem podle čeho se mám rozhodnout, čemu uvěřit. Setkávám se s lidmi, kteří vyprávějí stejně přesvědčivě informace, příběhy a zážitky a všechno se to navzájem ani trochu nepotvrzuje. Jedna paní vyděšeně popisuje, jak nějaké známé jedné její známé nadávaly ukrajinské ženy někde u pokladny v samoobsluze. Jiná paní si stěžuje na příliš hlučné ukrajinské sousedy. Bojí se jich. Když jsem se jí zeptala, jestli jim upekla na uvítanou bábovku, podívala se na mne jako na šílence.
Moje zkušenosti jsou fakt jiné. Taky máme v domě nové ukrajinské sousedy. Jejich počet se každý měsíce proměňuje. To podle toho, kolika příbuzným nebo známým poskytnou nocleh a koupelnu na zastávce na jejich další cestě. Jsou všichni zdvořilí a ochotní. Stačí naznačit, že je něco potřeba a hned se hrnou k dílu. Na naší společné zahradě vzpomínají na kytky, které měli na své zahradě oni doma. Jejich děti se dost stydí, ale když jim necháme na pískovišti hračky a na dvoře koloběžky a odrážedla, půjčí si je a hrají si. Inu, je to jako všude. Lidi jsou různí. Tiší a hluční, srdeční a bázliví, pilní a líní, čistotní a nepořádníci. V tomto týdnu jsem získala ještě další osobní zkušenost.
Mám jen malé knihkupectví a ještě k tomu docela specializované. Nabízím výběrovou dětskou literaturu, protože co si dítě přečte, to mu nikdo nevezme a stane se to jeho součástí, jak pravila Katrin Kellyová knihkupecká hrdinka mého oblíbeného filmu Láska přes internet. Měla samozřejmě pravdu. Kromě dětských knih u mne naleznete literaturu duchovní, kam zahrnuju všechno možné od teologie, přes psychologii, sociologii, filozofii a společenskou literaturu. Tituly, které označuju jako poradenství, se týkají výchovy, vztahů a seberozvoje a samozřejmě také trochu beletrie. Z toho všeho se dá docela dobře vybrat knížka k jakékoli příležitosti.
V minulých dnech ke mně začali chodit ukrajinští studenti. Mladé dívky a mládenci přicházeli, byli milí a zdvořilí a vlastně se už dost dobře dorozumívali česky. Jen pokud jsme zabředli do složitějšího tématu konverzace, což se u knížek může často stát, vypomáhali jsme si angličtinou. Rusky nechtěl mluvit nikdo z nich. Co chtěli? Přáli si koupit česky psanou knihu, aby se o prázdninách mohli zdokonalit v českém jazyce, protože od podzimu tu budou studovat. Je to pro mne hezká zkouška. Co nabídnout těmto mladým lidem, aby je to bavilo tématem, ale neodradilo jazykem. Navíc taková kniha by neměla být psána nějakou zastaralou češtinou, protože to by jim v přiblížení k hovorové češtině nepomohlo, spíš naopak. No, co doporučit? Nakonec jsme vždycky něco vybrali. Byl to třeba odborný psychologický komiks nebo díla klasické literatury, která znali ve svém jazyce.
Cítila jsem se poctěná, že jsem mohla malilinko přispět k jejich lepšímu životu tady u nás. Ti mladí lidé, s nimiž jsem mohla na chvilku hovořit, na mne udělali ten nejlepší dojem. Mladí Ukrajinci jsou i takoví.
Psáno pro magazín Proboha!