Dráždí mě takové osoby, které vystupují, jako by vždycky muselo být po jejich. Měla se objednat. Nesnáším předbíhání. Přesto mě zajímalo, jestli existuje nějaký důvod, proč by nemohla počkat do zítřka. Možná to jen tak zkouší, protože je zvyklá prosadit si za všech okolností svou, ale třeba tu nějaký důvod je.
Seděla jsem na nepohodlném křesílku v malém kadeřnictví. Přišla jsem o trošku dříve, než jsem byla objednaná, ale zrovna to tak vyšlo a já jsem byla ráda, že tu jsem včas. Moje kadeřnice dokončovala účes dámy přede mnou a její kolegyně právě natírala barvou kadeře své zákaznice. Vedle mne čekala ještě další žena. Daly jsme se do řeči. Povídaly jsme si o účesech, barvách na vlasy, šedinách a podobných pro nás ženy důležitých věcech. Vtom se rozletěly dveře a dovnitř vtrhla žena. Všechny jsme se po ní podívaly, my, zákaznice i obě kadeřnice.
Byla velmi dobře oblečená, trochu odvážně na svůj věk, který jsem soukromě odhadla na něco mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Výrazné líčení jí slušelo, moderní bižuterie také. Byla hezky opálená a přes rameno si přehodila velkou barevnou tašku. Hrnula se k jedné z kadeřnic a ptala se, zda jí může udělat hlavu. Kadeřnice se tázala, kdy by to tak chtěla, že se podívá do diáře. Žena rozkazovačným tónem řekla, že to chce hned. „S takovou hlavou přece už nemůžu chodit mezi lidi,“ dodala trochu hysterickým tónem. Kadeřnice jí vysvětlovala, že by ji mohla vzít, kdyby neměla objednané zákaznice. Dnes už mít čas nebude. Nedá se s tím nic dělat a paní bude muset přijít zítra. Žena se začala dohadovat. Úlisně se vyptávala, jestli by to nějak nešlo, že by si klidně chvilku počkala, nebo že by ji třeba někdo mohl pustit. To byla jasná narážka na mne, protože mluvila s mou kadeřnicí. Ta se na mne podívala s tázavým výrazem ve tváři. Zeptala jsem se té ženy, proč to potřebuje teď hned. „Máte snad večer něco?“ Řekla, že ne a že na tom nezáleží. Znovu se obrátila na kadeřnici a hučela do ní, aby ji ještě dnes vzala na řadu.
Neměla jsem chuť jí dávat přednost. Dráždí mě takové osoby, které vystupují, jako by vždycky muselo být po jejich. Měla se objednat. Nesnáším předbíhání. Ta ženská mě štvala. Přesto mě zajímalo, jestli existuje nějaký důvod, proč by nemohla počkat do zítřka. Možná to jen tak zkouší, protože je zvyklá prosadit si za všech okolností svou, ale třeba tu nějaký důvod je. Znovu jsem se zeptala, proč potřebuje mít hlavu nabarvenou ještě dnes. Mávla neurčitě rukou a řekla, že kdo má šedivé vlasy, je starý. Já jsem na svou přirozeně bílou hlavu hrdá, tak jsem se zasmála a řekla: „No a?“ A pak to prasklo. Žena vyřkla větu a já jsem chvilku přemýšlela, jestli to skutečně řekla. Znělo to totiž neuvěřitelně. Slyšela jsem, jak polohlasem utrousila, že staří lidé mohou umřít. A v jejích očích byl skutečný strach. Tak to mě opravdu dostalo. Předbíhat u holiče, protože se bojím smrti, to by mě nenapadlo. Koukala jsem na ni a trochu mi jí začalo být líto. Celá ta situace působila trapně. Rozhodla jsem se. Se strachem je třeba bojovat.
„Ono to do zítřka vydrží, ne?“ řekla jsem schválně velmi klidným tónem. Žena překvapivě souhlasila, přijala kadeřnicí navrhovaný termín a odchvátala. Pak už jsem šla na řadu a má kadeřnice mi při mytí vlasů vyprávěla o novém způsobu stříhání vlasů, který by mi doporučila.
Napsáno pro magazín Proboha!