„Cítím se tak osaměle. Myslím, že nemám žádné přátele. Nikdo o mě nemá zájem. Myslela jsem si, že se aspoň někdo zeptá, jak se mám, ale nic,“ vyprávěla mi mladá dívka, která mě navštívila v mém knihkupectví. Předchozího dne se zúčastnila setkání dívek a zdálo se, že naprosto nesplnilo její očekávání. Vypadala smutně a mně jí bylo líto.
Pokusila jsem se zjistit, proč tomu tak je. Vyloučila jsem možnost, že by ta dívka byla příliš plachá. Ke mně se plaše nechovala, skoro bych řekla, že si můj čas a mou pozornost nárokovala docela směle. Vypadala sympaticky, nezdálo se mi, že by mohla druhé něčím odpuzovat. Že by snad byla závada v té skupince dívek? Třeba si vytvořily uzavřený kruh, do nějž nemá přístup nikdo cizí. Tak to bývá. Kdokoli zvenčí se cítí jako vetřelec. Nerozumí interním vtipům, které se týkají společných zážitků skupiny v minulosti. Nezná lidi, o nichž si ostatní vyprávějí nebo na něž se odkazují. Členové nebo členky kruhu si dávají někdy docela okázale najevo vřelou příchylnost, ale takové projevy se dalších lidí netýkají. Nejednou jsem na takový uzavřený kruh narazila a cítila jsem se odmítnutá. Styděla jsem se, když jsem nechápala, čemu se smějí. Připadala jsem si hloupá a nějak nedostatečná. Patrně ne dost dobrá, abych mohla být součástí tohoto úžasného, zářivého společenství, které náleželo zjevně pouze vyvoleným.Chtělo se mi vycouvat s tím, že to jsou nafoukané husy. Jenže faktem je, že když jsem to nevzdala a pokusila se seznámit s jednotlivými členkami takového uzavřeného kruhu,čekalo na mne překvapení. Většinou ty dívky nebyly nafoukané, ale právě spíše nesmělé, vyděšené, málo sebevědomé a také nějak vnitřně pochroumané a pozraňované. Vnější zdání suverénních, luxusně vypadajících slečen, s nimiž nebylo možné se sblížit, když byly ve svém hloučku, se ukázalo naprosto klamným. Často jsem žasla, jaká hromádka neštěstí se může pod nablýskaným povrchemukrývat. Nevěřila jsem vlastním uším, když mi postupně jedna po druhé vyprávěly o rozbitých rodinách, nevstřícném zázemí, odmítnutí od rodičů, kteří v rozvodových bitvách a porozvodových tahanicích používali všechny zbraně vztahového ničení, které jenom mohli.To ony se cítily nedostatečné, ne dost chytré, hezké nebo vtipné. Pouze síla toho kruhu je držela. Pouze pospolu se odvažovaly obstát. Možná se tak izolovaly proto, aby nikdo neodhalil na první pohled, jak to je doopravdy. Možná o tom vůbec takto neuvažovaly a jen se instinktivně shlukovaly jako plaché srny v nebezpečí.
„No a jak to tam probíhalo?“ zeptala jsem se na inkriminované setkání. „To víš, třeba se před tebou taky styděly. Nebylo by lepší se zkusit seznámit nejdřív jen s jednou z nich?“ Dívka se zamyslela a v očích jí zablesklo. „Možná Verča. Ta se na mě usmála. Myslíš, že ji mám pozvat na kafe? Já vím, jak bylo v neděli v kázání, že máme dělat první kroky. To je vlastně přesně ono, že?“ Usmála jsem se, protože nebylo třeba nic dalšího vysvětlovat. První kroky bývají nejtěžší, ale taky nejdůležitější.
Psáno pro Proboha!