Kdy se stylizuju do nějaké role, do postavy, jakou ode mne mé okolí očekává? Kdy vystupuju jako obraz ženy, který je v daném čase a v aktuálních společenských souvislostech požadovaný? Možná je nejsilnější to, kým pod vším tím maskováním doopravdy jsem.
Na letošním předávání filmových cen Oscar vystoupila mimo jiných Lady Gaga. Tato herečka, skladatelka, hudebnice a aktivistka, vlastním jménem Stefani Germanotta, se při podobné příležitosti proslavila například róbou složenou z plátků syrového hovězího. Politická symbolika hovězích šatů ladila se šokující stylizací, jakou tato žena často používala.
Zdálo se, že její absurdní líčení a šílené kostýmy zakrývají její civilní osobnost a vždy naprosto slouží nějakému poslání. Sama se ukrývala za masku umělkyně, přebývala v rolích. Letos na Oskarech však otočila. Na pódium vstoupila takřka nenalíčená, v černých džínách a tričku vypadala mladší, skoro jako dívka. Zpívala svou píseň, která odhalovala něco hlubokého z jejího srdce. Rozhodla se proto pro úplně odhalenou vizáž.
Neznamenalo to paradoxně nahotu, s níž si pohrávala v jiných stylizacích, ale naprostou civilnost. Mezi hosty na vyhlašování cen se pak objevila opět silně nalíčená a oblečená do velké černé róby. Ve srovnání s civilní podobou na jevišti vypadala mezi ostatními celebritami jako jiná žena. Přemýšlela jsem o tom, za koho se oblékla do hlediště, jakou roli ztvárnila?
O této ženě se ví, že čelila masivní a nechutné školní šikaně. Možná i její zarputilá snaha prosadit se svým uměním a šokovat, její úsilí překonat všechny myslitelné rekordy v úspěšnosti, což se jí daří, může být reakcí na zesměšňování a pronásledování v dětství. Dokonce je to pravděpodobné.
Všechny její masky, kostýmy, stylizace a role jen skrývají tu, kterou je doopravdy. Ochrana maskováním je v přírodě běžná a ve vztazích mezi lidmi vlastně také. Letos však na pódiu vystoupila v roli sebe samé bez líčení, bez třpytivého kostýmu, bez šperků s brilianty velkými jako holubí vejce.
Co tím vlastně řekla?Z mého pohledu byla tato její civilní poloha nejsilnější ze všech šílených, atraktivních a symbolických stylizací. Jinými slovy ta žena skrytá pod vším tím barevným nánosem maskování je to nejlepší a nejsilnější, co Stefani může ukázat.
Přemýšlela jsem také o tom, jak to mám já sama. Kdy se stylizuju do nějaké role, do postavy, jakou ode mne mé okolí očekává, kdy vystupuju jako obraz ženy v čase a v aktuálních společenských souvislostech požadovaný. Kdy jdu za spisovatelku, kdy za galeristku, kdy za manželku, kdy za kazatelku a řečnici a kdy jsem to jen já? Dá se to vůbec oddělit? Vždyť to všechno doopravdy všechno také dělám.
Dobře si však uvědomuji, že to, co dělám, nemusí tak docela ladit s tím, kdo jsem. Čím jsem starší, tím hlouběji vnímám pomíjivost rolí. Už se tolik nebojím zranění z odmítnutí druhými. Dovoluju si připustit si, že ta žena, kterou pod všemi těmi rolemi a pozicemi jsem, je to nejlepší a nejsilnější, co mám. Bylo by škoda ji schovávat. Proč být někým jiným, když nikdo jako já už na celém světě není?
Psáno pro Proboha!