Moje maminka a moje babička se strašně hádaly o každý obrázek a misku nebo vázičku, když se moji rodiče konečně stěhovali do svého samostatného bytu. Ani já jsem neuspěla s žádostí o drobné okrasné předměty, k nimž jsem měla nějaký citový vztah, když jsem se stěhovala od rodičů. Rozhodla jsem se tenkrát, že mnou to končí.
Koupila jsem si prima pevné nůžky na obecné použití v domácnosti. Jejich rukojeti jsou světle modré, budou se dobře držet, člověk s nimi může dobře stříhat provázek z balíčku, který nejde rozuzlovat stejně jako bylinky do polévky. Prostě ideální. Když jsem s nimi směřovala k pokladně, všimla jsem si ještě jedné neodolatelné věcičky. Bylo to jako palčák na velikost mé ruky z bledě modré umělé kožešinky a uvnitř termofor. Pohladila jsem kožešinku a nebránila se puzení tuhle věc taky koupit. Oba ty rozkošné nákupy jsem zaplatila, uložila do tašky a šla domů. Hřálo mě vědomí, že jsem utratila za tak hezké a přitom užitečné věci. Hned jsem si představovala, kam uložím v kuchyni nůžky, abych je měla hezky po ruce. A těšila jsem se, že ten chlupatý modroučký ohříváček, ten hned večer naplním horkou vodou a až se usadím s knížkou v křesle, budu si ho přikládat za krk, na záda a vůbec všude, kde se budu chtít trochu nahřát. Kochala jsem se těmi krásnými hřejivými představami a vykračovala si k domovu.
Cestou jsem potkala naši Adélku. Šla z práce a byla nějaká zachmuřená. Byla unavená, hladová a něco jí nevyšlo, jak si představovala. Zatoužila jsem ji potěšit. Objala jsem ji a řekla jí, že je moje úžasná dceruška. Jenže se mi zdálo, že to nestačí. Čím bych já jí mohla jen tak na ulici udělat radost? Vtom mi blesklo hlavou, co jí vždycky zaručeně zvedne náladu. „Adélko,“ povídám, „mám pro tebe dárek.“ Dceruška viditelně pookřála. „Jo? A co to je?“ Vytáhla jsem z tašky ty bleděmodré kuchyňské nůžky a podala jí je. „Jé, mami, jak jsi věděla, že něco takového potřebuju?“ vykřikla Adélka a já jsem se zatetelila blahem. Teď zase moje dcera objala mne a viditelně povzbuzená pokračovala svou cestou.
Ještě než jsem dorazila k nám domů, rozhodla jsem se, že tu modrou chlupatou věc daruju naší Aničce. Jednak je trochu zimomřivá a jednak miluje bleděmodrou. Ona to zcela jistě ocení. Udělalo se mi tak hezké teplo, jako bych byla vlezlá v tom modrém plyši celá. Zbavovat se věcí, opouštět je ne proto, že jsou to zbytečné a už nepoužitelné krámy ale proto, že jsou hezké a někomu mohou udělat radost, to je symbol zrání. Možná jinými slovy řečeno se jedná o důkaz duchovního růstu. Na počátku života člověk věci získává a hromadí, protože je potřebuje. Na konci by je měl opouštět, aby na nich nelpěl a neztěžovaly mu odcházení. Možná, že my jako generace, která na vlastní kůži nezažila žádnou válku s její nouzí a nedostatkem, bychom mohli do takové zralosti dorůstat.
Naši rodiče a zejména jejich rodiče to v tomto ohledu neměli tak snadné, a my tak nejspíš nemáme dost dobrých příkladů takového jednání. Moje maminka a moje babička se strašně hádaly o každý obrázek a misku nebo vázičku, když se moji rodiče konečně stěhovali do svého samostatného bytu. Ani já jsem neuspěla s žádostí o drobné okrasné předměty, k nimž jsem měla nějaký citový vztah, když jsem se stěhovala od rodičů. Rozhodla jsem se tenkrát, že mnou to končí. Když mé dcery balily a stěhovaly se do svého společného podnájmu, řekla jsem jim, ať si vezmou, co chtějí. Cokoli. Byla jsem zvědavá, jak mi bude. Zvládnu to? Budu něčeho litovat? Něco vyhlašovat a pak to vykonat, bývá rozdíl. Nakonec to vůbec těžké nebylo. Tak asi zraju.
Psáno pro Proboha!