Vyběhla jsem ráno z domu, abych koupila litr mléka. Jen jsem na sebe hodila letní šaty a do ruky chytila proutěnou tašku. Nic víc nebylo potřeba, protože do samoobsluhy na naší ulici je to asi dvě stě metrů. Ráno se tvářilo vlídně, slibovalo krásný slunečný den. Po nočním dešti bylo všechno svěží a já jsem se s potěšením rozhlížela po všední obvyklé ranní kulise naší ulice. Dámy venčily své pejsky, někdo spěchal ze samoobsluhy se sáčkem čerstvých rohlíků v ruce, v koruně lípy se hlasitě hádaly kavky. Svět se zdál v pořádku jako obvykle.
Rázovala jsem si to k obchodu s potravinami a přemýšlela, jestli nepotřebuju koupit ještě něco jiného. Možná vajíčka a možná taky citrony, napadlo mě. Na protější straně ulice jsem zahlédla staršího pána, který zrovna vysypal odpadkový koš do popelnice. Dívala jsem se na něj jen proto, že tam byl. Nebylo na něm nic zvláštního a já si přemýšlela o svých nákupech. Podvědomě jsem očekávala, že zavře popelnici a s košem se vrátí do vchodu svého domu. On to ale neudělal. Postavil koš na zem vedle popelnice a přešel po trávníku k nejbližšímu stromu. Vzhlédl do mohutné koruny lípy, oběma rukama pohladil kmen a přitiskl se k němu. Tak mě to překvapilo, že jsem úplně zapomněla na svůj nákupní seznam. Ještě jsem neviděla nikoho v naší ulici objímat kmen stromu. To je ale divné, napadlo mě. To je ale divný pán, byla hned následující myšlenka. Proč to dělá? Jenže hned nato se v mé hlavě rozjel proces vzpomínek, v nichž jsem taky hladila rozpraskanou kůru nějakého stromu, kdy jsem se nemohla nabažit vůně lilií nebo jsem si donekonečna prozpěvovala nějakou melodii a připadalo mi, že mi to dává sílu. Vůbec není divný, byl můj verdikt hned po chvíli. Je vlastně docela příkladný. Čerpá svou sílu z místa, kterému nějak věří. Možná neví, že stromům dává energii Bůh. Já to ale vím a mohu nabrat svou sílu přímo z něj. Otázkou je, zda mě napadne takhle ráno při vynášení smetí, že bych mohla načerpat. Mohla bych. Ale napadne mne to?