Jednou na nějaké konferenci jsem se účastnila takové psychologické hry. Všichni účastníci se měli krátce zamyslet a pak si na papír sepsat deset rolí, které ve svém životě nějakou měrou zastávají. Vysvětlili nám, že role člověka se v průběhu života proměňují. Některé jsou pouze dočasné, trvají krátce a pak pominou. Jiné trvají po celý život nebo aspoň hodně dlouho. Některé se týkají rodinných vztahů, jiné osobního obdarování či temperamentu a další například profesního zařazení.
Zamyslela jsem se a psala. Zpočátku jsem si nebyla jistá, ale postupně mi to nepřišlo těžké. Dcera, manželka, maminka, učitelka, spisovatelka, uctívačka, hospodyně, kamarádka, zpěvačka a sousedka. Cítila jsem se úspěšně, že jsem celkem snadno dokázala postihnout své životní role. Některé se mi zdály významné, některé vůbec ne. Ale jako vzorná žákyně jsem po splnění úkolu čekala, co bude dál. Řečník nás vyzval, abychom se znovu zamysleli a škrtli pět rolí, které nám přijdou nejméně důležité.
Vzorná žákyně škrtla sousedku, zpěvačku, učitelku, hospodyni i spisovatelku. Tyto role jsem považovala za pomíjivé, ne zcela podstatné. Můžu je zastávat a nemusím. Nic se nestane, když pominou. Zase jsem zvedla hlavu nad poškrtaným papírem a těšila se, že jsem splnila zadaný úkol. Jenže pak přišel další požadavek. Teď přeškrtněte další dvě role. To už šlo do tuhého. Hluboce jsem se zamyslela. Dcera budu jen do smrti své maminky, a to může být vzhledem k našemu věku docela brzy. Role dcery se mi zdála být dočasnou. Vyškrtla jsem tedy dceru. Maminka? No, zdá se mi, že role maminky končí osamostatněním dětí, ne? Copak jsem si nezvolila, že cílem mé výchovy je, aby mne děti nepotřebovaly? Pak mateřská role končí, nebo ne? Přinejmenším by tomu tak mělo být. Po krátkém váhání jsem škrtla i maminku. Krátce jsem zauvažovala, zda babička nebude nějakou náhradou, ale nic to ve mně nedělalo, žádná emoce, žádné silné zaujetí. Dál jsem to neřešila.
I když jsem tušila, co bude následovat, pokojně jsem čekala, až se s úkolem vypořádají všichni okolo. Netroufala jsem si pustit myšlenky dál. Řečník také čekal. Dobře věděl, jak těžké to pro nás je. Hru však bylo třeba dohrát, jinak by to nemělo cenu. Přišel tedy další, poslední pokyn. Teď se zbavte ještě dvou svých životních rolí. Najednou to bylo těžké. Na seznamu mi zbyla manželka, kamarádka a uctívačka. Jak k tomu přistoupit? Z pohledu věčnosti? Nic lepšího mne nenapadlo. Přistoupila jsem k vyřešení tohoto úkolu z úhlu pohledu věčnosti. Role manželky končí smrtí mou či mého milovaného. Je to role časově omezená. Na věčnosti manželství není. Škrtla jsem to slovo razantní čárou a srdce mne bolelo. Kamarádka nebo uctívačka? Tohle bylo překvapivě snadné. Jak bych mohla být komukoli dobrým přítelem, kdybych nebyla ctitelkou nejvyššího? Označení poslední a nejdůležitější mé životní role tedy znělo uctívačka.
Řečník pak ještě hovořil o interpretaci výsledků naší hry. Moc jsem ho neposlouchala. Pohroužila jsem se do sebe, abych to vstřebala. Všechny své profesní i rodinné vazby jsem škrtla po dobré úvaze. Ani dnes bych to neudělala jinak. Některé své role jsem opustila bez váhání, jiné s bolestí. To, co mi zbylo, mne přesto překvapilo. Co to o mně říká? Možná jen tuším. Nějak si to netroufám příliš rozebírat. Uvědomuju si jediné: je to role pro věčnost.
z knihy Jak poznám, že mě miluje