Je to velké tajemství. Většinou tomu vůbec nerozumím. Nechápu, jak to funguje. Čekala bych, že na velké problémy je zapotřebí velké útěchy, zatímco na malé bolístky postačí malé potěšení. Překvapivě tomu tak nebývá.
Včera jsem měla v práci náročný den. Do mého knihkupectví přišlo hodně lidí. Ne snad že by ke mně všichni přicházeli nakupovat. Dost lidí ke mně přichází cíleně, aby se vypovídali, aby se někomu svěřili, aby se jim ulevilo. Vím, že jsem tu i pro tento účel a nijak mi to nevadí. Jenže včera jich bylo moc a přinesli s sebou mnoho bolesti.
Dnes dopoledne jsem se ještě cítila trochu malátně. Zdálo se mi, že jsem ještě dost nenačerpala, že ještě uvnitř nic moc nemám. Nestačila jsem to. Seděla jsem za počítačem a zanášela do databází prodané tituly. Je to taková mechanická práce, kterou nemám moc ráda, ale dnes to bylo přesně to pravé, co jsem byla schopna vykonávat. Nevyžaduje žádnou tvořivost a ani moc energie. Těšila jsem se, že až dokončím svůj seznam, seberu sílu a půjdu si uvařit čaj. Šálek pěkně horkého černého čaje mi udělá dobře.
Nade dveřmi zaklinkal zvoneček a vstoupila paní, s níž jsem mluvila včera odpoledne. Dnes vypadala docela jinak. Usmívala se. Hned jsem si vzpomněla, s čím za mnou předchozího dne přišla. Svěřila mi plno strachu a bolesti, na kterou není žádná rada, na niž nepůsobí žádná moudrá slova. Bylo mi jí líto a byla bych ji moc ráda nějak potěšila a povzbudila. Vůbec jsem však nevěděla, jak bych to mohla udělat.
Nenapadlo mě nic, než věty levné útěchy, které by nebyly k ničemu. Osmělila jsem se a udělala jsem to jediné, co podle mne v tu chvíli dávalo smysl. Tu paní jsem objala. Ona se rozplakala. Chvíli jsme tak stály v objetí. Pak jsme od sebe rozpačitě poodstoupily, paní vytáhla kapesník a omluvila se. Já jsem jen mávla rukou, protože jsem nemohla mluvit, jinak bych se byla rozplakala taky.
Na rozloučenou mezi dveřmi jsem jen špitla, že se za ni pomodlím. Když odešla, cítila jsem se mizerně. Zdálo se mi, že jsem selhala. Nijak jsem jí nepomohla. Ničím jsem ji nepovzbudila. Tak trochu jsem prožívala něco jako provinění. Teď ale vcházela jiná žena. Překvapeně jsem si sundala brýle a přivítala jsem ji.
Podala mi kytku a řekla, že jsem jí včera strašně moc pomohla a je mi za to vděčná. Udiveně jsem na ni hleděla a nevěřila svým vlastním uším. Když se paní rozloučila a odešla, málem jsem zase brečela. To stačilo? Obyčejné objetí? Taková malá laskavost? Najednou jsem se cítila dost silná na to, abych si šla ten čaj uvařit hned. Potřebovala jsem nějak vstřebat tu lekci, co mi Bůh právě udělil.
psáno pro Proboha.cz