Ráda sedávám večer v setmělé zahradě. Nebo alespoň na balkoně obráceném nikoli do ulice ale do zahrad. Sedím sama a nic už nedělám. Vzdáleně ke mně doléhá poslední ruch mé domácnosti i sousedních bytů. Děti už jsou v postýlkách (nebo už do nich každou chvíli hupsnou), domácí práce jsou dokončeny (nebo počkají do rána). Teď mám chvilku jen pro sebe.
Sedím v šeru a jen tak vnímám zvuky, barvy, vůně… Útržky hovorů, smích, pentlička dětského pláče, zaštěká pes. Do šera září některá okna, na nebi obkrouženém černými obrysy domů plují poslední růžové červánky. Možná objevím první hvězdu. Siluety stromů se rýsují jako záhadná sousoší, z keřů se stávají kulisy možných nočních dramat. Zhluboka dýchám a pokud někdo ze sousedů zrovna nekouří, mohu si užívat vůně čerstvě zalité zahrady, kterou mám tak ráda. Jak tak pozvolna utichá denní hluk, zase zřetelněji slyším zpěv ptáků. Rorýsi vyšívají po nebi odvážné křivky a jejich pokřikování přesně zapadá do mé podvečerní nálady. Občas se ozvou hrdličky, možná zaslechnu holuby, jak se chystají k spánku a pronikavý hlas poštolky mi připadá jako mé vlastní rázné pokyny, když nabádám děti, aby už šly spát. Nejvíc ale vyzpěvují kosi! Z různých koutů zahrady ke mně doléhají jejích melodické popěvky. Někdy to zní, jako by si pěkně povídali, někdy to vypadá na překotné vyprávění jednoho zobáčku přes druhý, jindy se strhne hádka. Postupně ale všechny ptačí hlasy utichají. Už slyším jen jediný.
Nastává poslední kosí píseň. Veliký výstup kosího sólisty. Mistrovské číslo, složitá kompozice. Elegantní černý kos sedí na větvi a brilantně vyzpěvuje svou složitou melodii. Sem tam ještě někdo z jeho rodiny pípne, ale éter patří jemu. Kosí zpěv se nese nad zahradami a uzavírá den. Připadá mi, jako by shrnoval všechno, co se toho dne seběhlo. Třeba zpívá o tom, kdo kde lítal, co kde zajímavého viděl, kolik hmyzu ulovil, jak kosata pokročila ve výuce létání a poslední sloka byla možná o tom, že to paní kosové dnes náramně slušelo. Když dozpívá svůj poslední tón, zahrada už spí. Vyletí netopýři a na nebi zřetelně rozkvetou hvězdy. Začíná noc.
Ještě chvíli posedím a taky uvažuju o končícím dnu. Kde jsem lítala, co jsem viděla, co se mi podařilo a co se naučila kosata. Hodnotím své skutky, třídím myšlenky, plánuju zítřek. Je to taky chvíle, v jejímž tichu se obracím ke svému srdci. V duchu se ptám: Jak ti je? Nemáš hlad? Říkáš něco? A pak chvíli tichounce čekám. Většinou se nic neděje. Představuju si své srdce jako kočku a ta se protáhne, nahrbí hřbet a rozvrní se. Někdy prská. A někdy jen mrouskne a ani se nehne.
Mám ráda tyhle chvíle poslední kosí písně, kdy se den překlopí do noci. Mám ráda ten okamžik ztišení, kdy mohu zaslechnout své srdce. Mám ráda i kosy, kteří mi to připomínají.