Některá potěšení nás potkají úplně nečekaně. Přiletí nám pod nos, a když je nečekáme, když ta malá skrytá potěšení nehledáme všude a vždycky, ani si možná neuvědomíme, že jsme je potkali. Pak samozřejmě může náš život vypadat chmurně a neradostně. Marně uvažujeme, co by nás mohlo potěšit, z čeho bychom se mohli zaradovat. Ale svět je plný potěšení. Mě potkalo na cestě.
Jeli jsme s mužem autem poměrně dalekou trasu. Po dvou hodinách jízdy jsme už byli unavení, potřebovali jsme zastavit, protáhnout se, něčeho se napít, odskočit si. Vyhlíželi jsme nějakou přívětivou hospodu u cesty nebo cukrárnu na náměstíčku nebo prostě cokoli, kde by se dalo na chvíli zastavit a osvěžit se. V jakési malé vesnici stála na návsi hospoda s malým parkovišťátkem, přívětivým vývěsním štítem a otevřenými dveřmi.
„Zastav! Sem půjdeme,“ zavolala jsem na muže, který řídil. Hbitě zahnul k hospodě, Zajel mezi zaparkované vozy a oba jsme se hrnuli z vozu ven. Moc jsme se nerozhlíželi, protože drobně poprchalo, a tak jsme rychle prošli malou předsíňkou do sálu. Bylo docela plno. Všechny stoly až na jeden byly plně obsazeny. To by nebylo až tak divné, ale přece jen se mi zdálo, že něco je jinak, že něco jakoby nehraje.
Většina osazenstva totiž byla v černém. Na všech stolech byly prostřené bílé ubrusy, přes ně prostředkem široká černá stuha zatížená skleněným svícnem s hořící čajovou svíčkou a vedle ní talíř plný malinkých pocukrovaných buchtiček. „Vy patříte k nim?“ otázal se nás vrchní, který k nám přispěchal hned, co nás spatřil vstoupit. „Ne, jenom bychom si chtěli dát kávu,“ zavrtěla jsem hlavou, „bude to možné, nebo máte všechno obsazeno?“ Číšník se rozhlédl lokálem a pokynul nám k jedinému volnému stolu. Opatrně stáhl černou stuhu, ale svíčku nechal hořet a talíř buchtiček také neodnesl. „Takže kávu?“ zkontroloval naši objednávku. „A něco sladkého k tomu?“ zeptal se s nadějí v hlase můj muž, který má rád kávu hořkou, ale doplněnou něčím sladkým. Číšník zavrtěl hlavou, ale pak ukázal na lákavý talíř na stole: „Jedině tyhle buchtičky, jestli by vám stačily.“ Nadšeně jsme kývali, že ano, že nám budou stačit bohatě. Odešel připravovat naši kávu, zatímco my jsme se usadili u stolu a opatrně jsme se rozhlíželi.
Příliš mnoho důvtipu nebylo zapotřebí, abychom zjistili, kde jsme se to ocitli. V hospodě právě probíhala pohřební hostina. „Tím se vysvětlují ty koláčky,“ konstatoval můj muž a hned jeden strčil do pusy. Tvářil se tak blaženě, že jsem dlouho neváhala a také ochutnala. Byly báječné. Úplně čerstvé, lehoučké, s tvarohovou náplní, malinké tak na jednou do pusy, chuťově přesně vyvážené, prostě jedním slovem dokonalé. „Dokonalé,“ vydechla jsem šťastně. Za chvíli před námi stály hrnečky s vonící horkou kávou. Než jsme ji vypili, spořádali jsme buchtičky do jediné. Nedalo se jim odolat! Při placení jsme se hlásili k důkladné konzumaci koláčků, ale číšník nás odmítl, že to bylo z pohřbu, že za koláčky nic nechce. „To tak někdo umí včas umřít,“ podotkl můj muž, když si v autě zapínal bezpečnostní pás, „přesně to trefil, abychom jeli zrovna kolem.“ S touto hlubokomyslnou úvahou nastartoval a vyrazili jsme na další cestu.