„Bojím se, že mi na tu práci nevystačí nápady,“ svěřovala se mi kamarádka, která dostala v práci zajímavý úkol. „Co když vystřílím ty myšlenky, co mám, a pak už mě nenapadnou jiné?“ trápila se. Ptala se mne, jak to dělám já, zda mám jistotu, že dokončím každou knížku, kterou začnu psát.
Musela jsem se zamyslet. Jak to vlastně dělám? Kde beru jistotu, že budu mít dost nápadů? Mám vůbec nějakou? Taková jistota předem neexistuje. Nikdo nemá zaručeno, že dostane další skvělé nápady, jestliže už jich pár zachytil. Ani já jsem se nikdy nemohla spolehnout, že když jsem už pět fejetonů napsala, o dalších čtyřicet pět se nemusím starat, prostě přijdou. Nevím, kde se berou nápady. Asi v nebi. Kdykoli slibuji nakladateli, že mu za půl roku odevzdám rukopis knihy, z níž jsem dosud napsala jen malou část, ptám se předem: „Bože, dáš mi ještě další nápady? Smím slíbit další knihu?“ Pokud necítím žádný nepokoj, nenarazím na žádné varování, s klidem se pouštím do práce a důvěřuju, že nápady přijdou. Je jich plné nebe. Horší je to s nejlepšími nápady.
Dobré nápady člověk s potěšením zpracovává a nic neřeší. Když ale přijde nápad skvělý, takový ten nejlepší ze všech, nastává velké pokušení. Alespoň já jsem mívala chuť schovat si jej na příště. Prostě teď použiju ty dobré nápady a tu myšlenku nejlepší si jako pojistku všech příštích dobrých nápadů uložit. Jenže tohle nefunguje. Myšlenky stejně jako jiné věci mají tendenci vyčichnout. Ztrácejí svou kvalitu, pokud nejsou použity ve správném čase. Nad mnohými ze svých nejlepších nápadů, které jsem si zapsala do deníčku k nějakému příštímu použití, jsem za pár týdnů bezradně přemýšlela: Co jsem tím chtěla říct? Proč mi to připadalo tak skvělé? Myšlenka byla zkažená. Cítila jsem se zahanbeně, že jsem své dílo jako lakomec ošidila o to nejlepší, protože jsem nedůvěřovala, že nějaké nápady budou ještě příště. Takhle člověk nemůže k životu přistupovat! Člověk si nemá nic schovávat na příště, protože nějaké příště už nemusí přijít.
Za ještě vyšší úroveň důvěry považuju situaci, kdy mám skvělý nápad. Bývá to jedna chytrá věta, vtipná myšlenka, neotřelý obrat – něco stručného, kolem čeho se vytvaruje příběh. Kroužím kolem tohoto jádra, opentluju je, rozvíjím a vytvořím nějaký útvar. Pak to po sobě čtu a něco mi v textu překáží. Jako by tam něco přebývalo. Zkouším, co by se dalo vyškrtat, zkrátit, vyhodit, a, ó hrůzo, je jasné, že dokud nevyškrtnu svou původní geniální myšlenku, kvůli které to všechno vzniklo, nebude to ono. Bojuju s tím, snažím se to nějak obejít, ale nejde to. Dokud neodstraním původní první kousek, na němž si tak zakládám, příběh neplyne. Nic s tím nenadělám, musím se pokořit a svůj skvostný nápad smazat. Taky projev důvěry.
Spoléhám se, že použiju-li své nejlepší myšlenky, i když je někdy musím nakonec smazat, ty příští nejenže přijdou, ale budou ještě lepší. Bůh je dobrý a nebe je plné nápadů.