Koho člověk od útlého dětství považuje za hrdinu? Hasiče,kominíky, policisty, popeláře… jenže hasiče, kominíky ani policisty pravidelně nevídáme. Ovšem popeláři projíždějí naší ulicí dvakrát týdně od nepaměti.
Vždycky jsme s dětmi v pondělí a ve čtvrtek postávali u okna, abychom je nepropásli. Pokaždé to mělo stejný průběh. Nejdřív šel pěšky jeden ze siláků a vytahoval popelnice z domů nebo z jejich míst na ulici, aby je připravil co nejblíž k silnici. Pak jsme v napětí vyhlíželi, kdy už pojedou. Velké krásné popelářské auto slavnostně vjelo a pomalu projíždělo naší ulicí. Ze stupátek seskočili dva siláci, kteří šikovně kutáleli připravené popelnice k vozu a tam je nasadili do zařízení, které je s velkým rachotem překlopilo vzhůru dnem, a jejich obsah nenávratně zmizel v břiše velkého vozu. Pak popelnice s lehkostí přenesli na jejich místo a pokračovali dům od domu až na konec ulice. Tam elegantně naskočili na stupátka a triumfálně odjížděli. Představení skončilo.
Vždycky jsme stáli u okna, aby nám ta podívaná neunikla. Často jsme jim z okna zamávali, protože po letech jsme ty své popeláře znali.Aspoň dva z nich k nám totiž jezdí celá ta léta (a je to už přes dvacet let). Ale samozřejmě, že každý věk má své hrdiny. V deseti nebo v patnácti už to popeláři nejsou. Přestali jsme si jich všímat, měli jsme jiné věci na práci. Teprve nedávno jsme si s dcerou uvědomily, že ty své dva popeláře, hrdiny z dětství v naší ulici stále potkáváme. Titíž muži už přes dvacet let vyvážejí náš odpad. Smály jsme se při vzpomínce na to,jak holčičky naskakovaly na spodní příčku žebříčku k palandě, aby napodobily elegantní skok popelářů na stupátko vozu. A začaly jsme je zdravit.Vždyť nám věrně slouží! Trochu jsme se styděly, že nás to nenapadlo už dřív.
A co vy? Znáte svého popeláře? Víte, jak vypadá váš listonoš? Poznali byste na ulici lidi, co vám uklízejí v domě? A zdravíte je?