Nemůžu si pomoct, ale vždycky, když se s ním setkám, musím si z něj dělat legraci. On to ve mně nějak provokuje. Někdy si říkám, že je mi ho líto, jestli to až nepřeháním. Můj kamarád mě trpělivě snáší a zdá se mi, že si většiny mých žertů ani nevšimne. Je to takový méďa. Možná ani neví,že se k němu chovám ošklivě. Já to ale vím. Mám sklony být s lidmi jeho typu trošku jedovatá, protože mi připadají přihlouplí, trošku netrpělivá,protože nejsou tak rychlí jako já a trošku zlomyslná, protože mě baví dělat si z nich legraci. Fakt mě to baví?
Tak proč mám potom jakýsi pocit pachuti? Proč se cítím provinile? Je to ode mne fér, omluvit si své neuctivé chování tou frází: Já si nemůžu pomoct? Fakt si nemůžu pomoct?Nebo si spíš pomoct ke zdvořilosti nechci? Nemůžu si pomoct, nemůžu si pomoct…kdy to ještě říkám? Když se neudržím a dojím celou čokoládu, i když jeden jediný čtvereček by mi také stačil. Také to říkám, když musím večer v posteli dočíst knížku až do konce, ačkoli vím, že ráno budu brzy vstávat a budu nemožná.Kdy ještě? Nerada si pomáhám, když vidím úžasné střevíčky, kabelku nebo šatičky. Je to jasné, nemůžu si pomoct tehdy, kdy bych musela přemáhat svou zálibu v pohodlí, mlsání, parádě nebo v uštěpačnosti. Prostě si nemůžu pomoct. Tak můžu nebo nemůžu?
Jasně, že můžu. Jen je pohodlnější se nepřemáhat. A ta fráze: Nemůžu si pomoct, ta mi vyběhne z pusy skoro automaticky. I když vím, že není pravdivá. Ale jsem na dobré cestě. Už si uvědomím, když tu větu řeknu, že jsem lhala. Většinou se opravím a řeknu, že bych si mohla pomoci, ale vážně se mi nechtělo. Doufám, že brzy dospěju ke druhému kroku, totiž že mě napadne, že se chystám lhát ještě dřív, než tu frázi z pusy vypustím. A nevypustím. No a třetí krok, ten bude logicky následovat. Ani mě to už nenapadne. Nebudu tak uštěpačná, protože mě to nebude bavit. Nebudu tak parádivá, protože zmoudřím. Nebudu tolik mlsat, protože budu mít kázeň. Jenom to čtení, to nevím. Asi si nebudu chtít pomoct.