Létající talíře

Po našem domě létají talíře. Mívají různé tvary a velikosti, jsou odlišného stáří, prosté i zdobené, z rozličných materiálů. Kolují mezi jednotlivými patry shora dolů a zdola nahoru, přelétávají mezi byty na patrech, přistávají na kuchyňských stolech, na poličkách v předsíních nebo i na prahu za dveřmi. Ne, nejsou to žádné tajemné vesmírné objekty, jsou to normální poctivé kuchyňské talíře, malinké dezertní talířky, jednoduché tácky i všelijak umělecky zdobené porcelánové kousky. Létají plné i prázdné, jak to zrovna vyjde. Není to nic tajemného, to jen ženy v našem domě posílají svým sousedům na talířku vzorky svého kuchařského umění. Nevím, kdy to vzniklo. Když jsme se do tohoto domu přistěhovali, už to létalo.

To třeba jedna paní peče buchty a ještě za tepla pošle pár kousků na talířku staré babičce, která je sama a už nepeče. Nebo jiná stará babička peče pořád, protože ji to baví a zásobuje dobrotami rodinu s malými dětmi, protože to sama nestihne sníst. Nebo někdo upeče něco obzvlášť zajímavého, a tak musí spřátelené domácnosti poskytnout vzorky k inspiraci. Často to vypadá tak, že jen někdo zazvoní a mezi dveřmi uslyšíte: „Tady máte něco ke kávě,“ a už držíte v ruce talíř s něčím voňavým a dárce je pryč. Moc mě to těší a s nadšením jsem se do leteckého provozu zapojila. Připomíná mi totiž mé dětství.

Moje babička úspěšně vystudovala knedlíkovou akademii (jak s úsměvem říkala rodinné škole), kde se naučila o domácnosti všechno. Uměla skvěle vařit, péci, smažit, šít, vyšívat, plést, háčkovat, síťovat, malovat na hedvábí a já si ani nevzpomenu na všechno, co dovedla. Nejen, že vládla celé domácnosti s obdivuhodným přehledem, ale měla povědomí o všech domácnostech v sousedství. Věděla, kde kdo stůně, kde se mají dobře nebo kde někdo zůstal sám. Zvávala dvě staré dámy ze sousedního domu na oběd, když tušila, že jim důchod nevyšel. Často posílala nás děti s talířem pečiva zakrytým ubrouskem na určitou konkrétní adresu. Měli jsme jasné pokyny: „Řekněte, že babička pozdravuje a pak honem domů, nesmíte si za to nic vzít.“ Tak jsme s bráchou roznášeli buchty starým lidem v okolí nebo do rodin, kde stonala hospodyně a nebylo, kdo by pekl. Babička byla vlastně jako ta žena z Přísloví, co má otevřené srdce a ruku k potřebným.

Po našem domě však nekolují jen buchty. V létě někdy zazvoní soused a zeptá se: “Jíte houby?“ Já překvapeně přikývnu a on mi strčí do ruky papírový sáček plný čerstvě nasbíraných hub. „Víte, já je strašně rád sbírám, ale manželka to nejí,“ dodá s omluvným úsměvem a je ten tam.

Docela mě šokoval jeden dědeček. Zanesla jsem mu jednou koláč, protože mi předtím daroval pytlík ořechů a on hezky poděkoval. Cítila jsem se velmi šlechetně a říkala jsem si, že chudák dědeček je vdovec a nejspíš už dlouho domácí koláče neochutnal. Nepostřehla jsem ovšem šibalský svit v jeho očích. Hned nazítří u nás zazvonil a mezi dveřmi mi vracel zpět můj včerejší talíř. „Nesu vám taky koláč, pekl jsem,“ usmíval se na mne a bavil se mým údivem. Na talíři ležel čerstvý ukázkově nadýchaný koláč.

Tyhle létající talíře náš dům stmelují. Poskytují dobrou příležitost vyjádřit věci, které by ve slovech byly příliš nadnesené. Někdo se o mne zajímá. Někdo mi ukazuje, že mi chce udělat radost. Dávají možnost požádat o recept, a tedy znovu a znovu komunikovat. Zbavují ostychu, když dojdou vajíčka, sůl, sirky nebo mouka a nutně je zrovna potřebujete. Tyhle létající talíře rozšiřují hranice domova za zdi bytu.

Tento letecký provoz v našem domě dokládá, že není tak obtížné mít dobré sousedské vztahy. Je důkazem, že i mezi cizími lidmi v jednom domě může přebývat láska. Každý pro to může něco malého udělat. Vždyť láska je nakonec to jediné, na čem záleží.