Dopřávejte si pravidelně a beze studu potěšující zážitky. Zejména pravidelné chvíle, kdy budete v tichu a teple sedět v Boží přítomnosti. Zkuste jen tak být v blízkosti Nejvyššího. Toho, kdo přijímá člověka kdykoli a bez podmínek.
Všichni si stěžují na únavu. Skoro každý, s kým mluvím, vypráví o tom, jak se z banálního nachlazení, z každé malé rýmičky nemůže vzpamatovat kolik týdnů. Lidi popisují nedostatek energie, zvýšenou potřebu spánku, nechuť k aktivitě a sklon k depresím. Taky to tak cítím.
Ptala jsem se různých poradců a odborníků, co s takovým stavem dělat. Zkoumala jsem, jak se znovu dostat na úroveň hladiny energie, na niž jsem byla zvyklá před – no před pár měsíci. Myslela jsem si, že se prostě potřebuji dospat. Spánkem vždycky čerpám, je to řešení únavy těla i duše. Ale ať jsem spala, jak jsem chtěla dlouho, pořád jsem se cítila stejně. Unaveně, vyčerpaně, bez šťávy.
Jakoby všechno kolem mne i uvnitř mne bylo pod průsvitným šedým příkrovem. Jistě, slunce moc nezářilo, počasí bylo pošmourné a chladné. Koupila jsem si vitamíny a každý den jeden polkla. Běžná práce mi připadala dvojnásob obtížná a taky mi dvojnásob dlouho trvala. Možná i proto jsem byla ještě unavenější. Nechtělo se mi dělat nic nad rámec nejnutnějších povinností.
Někdy jsem přišla z práce domů a jediné, co jsem dokázala, bylo vlézt si do postele a usnout. Začínalo mě to znepokojovat. To už tak bude pořád?Jedna psycholožka mi řekla, že dělám dobře svému tělu, ale že má únava může být spíš psychická. Potřebuji sytit svou duši. Jak však nasytíte svou duši? Doporučení znělo: Potěšením. Vědomým vnímáním prostých radostí života.
Studovala jsem knihy o odpočinku, zpomalení a tichu. Všechny ukazovaly stejným směrem. Dopřávejte si pravidelně a beze studu potěšující zážitky. Zejména pravidelné chvíle, kdy budete v tichu a teple sedět v Boží přítomnosti. Může to být kdekoli, protože Bůh je přece všude. Nemusíte u toho nic říkat, vždyť on všechno beztak ví. Nepochybně ho potěší, že se přicházíte jen tak přitulit a nechcete s ním zrovna řešit osudy vesmíru.
Zkuste jen tak být v blízkosti Nejvyššího. Toho, kdo přijímá člověka kdykoli a bez podmínek. Čtěte potěšující, budující, milé knihy a poslouchejte krásnou hudbu. Dovolte si trochu pohodlí a lenosti a nevyčítejte si to. Za každou námahu si slibte něco hezkého. Třeba, že když vyplníte ten výkaz, půjdete se za odměnu podívat do Akvaristiky na rybičky. Uvažte, jestli je skutečně nutné stihnout všechno, co jste si naplánovali. Zpomalte. Dýchejte zhluboka.
Možná si potřebujete stejně jako já připomenout poučení z covidu. Tehdy jsme byli přinuceni nejen zpomalit, ale dokonce zastavit. Nikam jsme nelétali, nejezdili a většinou ani nechodili. Byli jsme víc sami se sebou, s nejbližšími, s Bohem. Spousta do té doby důležitých věcí najednou nebyla podstatná, viděli jsme jasně, že se něco musí stát, že musíme něco změnit. Ale když epidemie přešla, vrátili jsme se do starých kolejí. Bylo to správné? Nevím, asi ne.
Psáno pro Proboha!
Ano,myslím si to samé 🙂 a moc děkuji, že jste tyto myšlenky dala do slov.