„Hele, už sundali lešení,“ upozornil mě manžel. Obcházeli jsme a obdivovali nově postavenou krásnou budovu. Jedno křídlo velkého objektu,který postavili na místě zbořené staré továrny, připomínalo vznosnou zaoceánskou loď. Mnoho pater s velkými okny a zvlněný odvážný tvar oblé konstrukce, to budilo pocit respektu. Člověk se cítil malý před tak velkým dílem. Zároveň však nebylo možné se jen tak zbavit zvědavosti. „Co je asi uvnitř?“ vyslovila jsem otázku, která mi vrtala v hlavě. „Nejspíš kanceláře,“ odvětil suše můj realistický muž. „Moc úředníků se nám urodilo,“ dodal.
Zamrzelo mě to, protože se mi zdálo, že na to bude té krásné vznešené budovy škoda, a že můj muž bude mít asi pravdu. Kanceláře jsou strašně nudné využití. Co mně by se v takovém domě líbilo? Zamyslela jsem se a nebylo těžké si představit, že takhle majestátně by mohla vypadat budova divadla, galerie, knihovny nebo koncertního sálu. Nebo všeho toho dohromady. Hned jsem to manželovi řekla. Souhlasil se mnou a rozvinul téma obnovované země po příchodu Páně. Tipoval, že nejpozději tehdy se všechny podobné budovy plné kanceláří budou moci proměnit v sídla galerií, divadel, knihoven, filharmonických orchestrů a jiných uměleckých produkcí. „Bůh přece není úředník, je umělec,“prohlásil přesvědčeně.
Přemýšlela jsem, že si Ježíše dokážu představit skoro v jakémkoli zaměstnání. Koneckonců byl tesař a kamarádil s rybáři. Ale jako úředníka? To moc ne. Bůh Otec má údajně nějaké knihy, ale že by si tam odškrtával nějaké naše položky, to se mi nezdá. Spíš jak se tak rozhlížím po světě, jeho umění obdivuju víc a víc. Je umělec a všechno krásné pochází od něj. Možná i plány této budovy.
„To se budou úředníci divit,“ špitla jsem ještě a pak jsme mluvili o něčem jiném.