Spěchala jsem na oběd. To znamenalo projít dlouhým úzkým průchodem pod lešením. Vedle sebe se tam nepohodlně vejdou dvě osoby, když ani jedna nenese zavazadlo. Nerada tudy chodím, ale je to nejkratší cesta.
Proti mně se blížila paní s kočárkem a vedle ní se valila asi tak desetiletá holčička. Zabíraly celou šířku průchodu. Obě hleděly před sebe a musely mě vidět. Nejevily žádné známky snahy se nějak vyhnout. Kdyby to šlo, ustoupila bych jim z cesty, tady ale nebylo kam. Cítila jsem se trochu zoufale.„Kam mám asi uhnout?“ napadlo mne, „vysublimovat neumím.“
V duchu jsem se viděla jako v grotesce sražená na zem tlustou holčičkou, která po mně přejde a ani trochu nezmění výraz tváře a nepřestane žvýkat. Srážka se nezadržitelně blížila. Nadechla jsem se a nasadila nejzářivější úsměv, jakého jsem byla na lačný žaludek schopná. Trochu jsem zpomalila tempo chůze. „Když do mne vrazí,nesmím upadnout,“ umínila jsem si. Byly mezi námi poslední dva tři kroky. Holčička se nevěřícně zahleděla na můj úsměv a schovala se do zákrytu za svou maminku. Uf, ulevilo se mi.
Nechci být nezdvořilá, ale někdy nevím, jak se zachovat. A tak když nevím, usmívám se. Většinou mi to projde.