Nové povlečení

Vlekla jsem domů obrovskou tašku plnou textilu a pořád jsem se nemohla vzpamatovat. Jsem to opravdu já? Co jsem to koupila? To snad není možné! Připadala jsem si ohromně statečná a zároveň jakoby ochromená. Dnes jsem totiž udělala něco, co ještě nikdy v životě. Poprvé jsem se odvážila takové věci. A to mi, prosím, bylo už čtyřicet. Myslela jsem si o sobě, že mám v té věci jasno, že se mi nikdy nic takového nemůže stát. Šla jsem domů v určitých obavách, že až mě opustí má euforie, že se zděsím. Vyhodit tolik peněz!

Vyrazila jsem totiž koupit nové povlečení. Mé výbavové ložní prádlo už se trhalo, a tak jsem se rozhodla pro investici do nového. Představovala jsem si něco praktického s proužky, kostičkami nebo možná dokonce s puntíky. Moc se mi líbilo povlečení sešité ze dvou barevně ladících vzorů – na líci kostky, na rubu proužky. Myslela jsem na něco ve žluté barvě, možná v modré, dokonce i v tlumené zelené možná i s trochou červené. Rozhodně něco střízlivého. Mám ráda praktické věci.

V obchodě mě šíře nabídky až omráčila. Se zájmem jsem si prohlížela vystavené balíčky povlečení, přehozy a různé polštářky. Zaregistrovala jsem nějaké zelenobílé proužky, modrobílá kolečka a uspokojena, že už vím, k čemu se vrátím, jsem si chtěla prohlédnout všechno. Pak jsem to spatřila. Růžičky na béžovém podkladě. Starorůžová, béžová a tlumená zelená. Růžové růžičky? Nikdy! Já přece nemůžu koupit růžičkované povlečení! Jenže ať jsem se vzpírala, jak jsem chtěla, zrovna tohle se mi líbilo ze všeho nejvíc. Jo, zelenobílé proužky nejsou špatné, modrobílá kolečka jsou roztomilá, ale ty růžičky jsou prostě nádherné.

Bojovala jsem těžký boj. Kde se to ve mně vzalo, že mám zábrany koupit si růžičkované povlečení? Proč z toho dělám takovou vědu? Co se to ve mně vzpírá? A co ve mně ty růžičky chce? Položila jsem balíček zpět a vyšla jsem z obchodu. Co tohle znamená? Procházela jsem se okolními rušnými ulicemi, snažila jsem se dýchat zhluboka a uklidnit se. Přitom jsem měla pořád před očima ten starorůžový růžičkový vzor na béžovém podkladu. Jak to mám ve zvyku, snažila jsem se rozumně porovnat argumenty pro a proti. Co materiál, ušití, rozměry? Vycházelo mi, že je to jedno, že na vzoru nezáleží. Vyhovoval mi i materiál i ušití i rozměry… Tak proč v mé dušičce zuří takový boj? Co je špatného na starorůžových růžičkách na béžovém podkladu?

Zřejmě jsem narazila na tajemství. Nezjistila jsem to přesně. Nevím tedy, kdy a jak se to stalo, že jsem se rozhodla neprojevit svou ženskou duši v její jemnosti a něze. Nepamatuju si, co bylo tím důvodem, že jsem zapřela tuto stránku své ženskosti. Možná někdy někdo něco řekl, něčemu se vysmál, něco shodil a já si to pamatovala. Ze strachu, že by se mohl někdy někdo takhle vysmát i mně, jsem zamkla něhu a jemnost do tajného šuplíku. Celá dlouhá léta jsem se tvářila, že nic takového ve mně nepřebývá, že taková ani trochu nejsem. Já a růžové růžičky? Cha! Ale teď jsem věděla, že Bůh chce, abych odemkla šuplík s tajemstvím a byla tím, kým opravdu jsem.

S hořícími tvářemi a lehce se třesoucíma rukama jsem znovu vešla do obchodu, koupila jsem nejen růžičkované povlečení, ale i stejný přehoz přes postele se dvěma polštářky. Když už, tak už. Oba obrovské balíky jsem dovlekla domů a s trochou trémy jsem je vybalila před mužem. Přece jen jsem se bála, co řekne. Nevysměje se mi? Napjatě jsem sledovala jeho výraz. Žaludek jsem měla stažený, ruce se mi potily, ale byla jsem připravená vydržet cokoli. Tohle jsem teď prostě já. Růžové růžičky na béžovém podkladě.

Manžel si prohlédl nové růžičkované povlečení, osahal nový růžičkovaný přehoz, růžičkovaným dekorativním polštářkem si pohladil tvář, aby zkusil, jak je hebký, a pak řekl s úsměvem: „To ti bude slušet.“