Ten den byl docela vyčerpávající a to ještě nebylo ani odpoledne. Hned ráno jsem naplánovala školní úkoly, rozvrhla jsem, co dnes zvládneme a plná elánu jsem vyprovodila starší dceru do školy a s mladší jsme se vrhly do práce. Trénovaly jsme pravopis, rozbor větných členů, daly jsme si diktát, do svačiny jsme udělaly spoustu práce. Pak jsme měly angličtinu, zopakovaly jsme slovíčka a probraly trochu nové látky. Cítila jsem se ohromně úspěšně. Závěrečný úkol už zpracovávala moje žákyňka beze mne. Musela jsem rychle uvařit.
Původně jsem měla v plánu kapustové karbanátky s bramborovou kaší. Všechny potraviny pro naplánovaný pokrm čekaly spořádaně ve spíži a ledničce, jen ta kapusta mi chyběla. Jenže bych byla už nestihla pro ni běžet. Koukla jsem se, co dělá manžel, jestli bych ho nemohla požádat, aby se obětoval pro rodinu. Byl ovšem tak zabrán do příprav na odpolední výuku, že jsem se neodvážila ho vyrušovat. Připomněla jsem si totiž, jak kdysi před časem jsem po něm něco takového chtěla, a on odmítl s tím, že jeho práce je důležitější, protože nás konec konců živí. Dobře jsem si to zapamatovala.
Tak jsem usilovně přemýšlela, čím tu kapustu nahradit. Šátrala jsem v ledničce a objevila jsem kus květáku. Výborně! Budou to jemné karbanátky. Dala jsem vařit květák do slané vody a odběhla zkontrolovat anglický úkol. Šlo to dobře. Ještě přeložit dvě věty a je pro dnešek hotovo. Proč vlastně je moje práce méně důležitá než práce mého muže? Jen proto, že za ni nedostávám plat? Přece vzdělávám vlastní dítě! Jsem taky učitelka… Škrábala jsem brambory a uvažovala jsem nad svým bědným postavením. Vzpurně jsem si v duchu stěžovala, že já musím odpoledne ve svém volném čase oběhnout nákupy, vyprat, vyžehlit, zašít, uklidit, cvičit s dětmi na nástroje, dohlédnout na úkoly té starší, doprovodit do kroužků tu mladší a můj muž ve svém volnu má čas pro sebe a pro přípravu na svou práci. Na hlasité stížnosti jsem nějak neměla sílu. Usmažila jsem karbanátky, ušlehala bramborovou kaši a připravila na talíře zeleninovou oblohu. Jen co starší dcera dorazila ze školy domů, sedli jsme ke stolu. Vesele jsme žertovali, všichni chválili jídlo a já jsem se pochlubila, že místo kapusty jsem k mletému masu rozmačkala květák.
Mladší dcera se upřeně zahleděla na rozkrojenou hmotu na svém talíři a pak se zeptala s nejnevinnějším modrým pohledem: „A proč to teda není zelený?“ Strnula jsem: „Jak to, zelený?“ „No květák je přece zelenej, ne? Ten, co jsme měli k obědu včera…“ Starší dcera se rozesmála: „Včera byla brokolice!“ Mladší lehce zčervenala a rozpačitě koukala z jednoho na druhého. „Teda pusinko, ty nevíš, jak vypadá květák?“ otázal se manžel a taky se smál. Dceruška se taky rozchichtala. Jediný, kdo se nesmál, jsem byla já.
Já jsem se totiž rozplakala. Myslela jsem si, jak moje práce není důležitá a má žákyně zatím ani nepozná květák. Mizerně jsem učila, mizerně jsem pracovala. A ještě tady vedu pyšné úvahy o své vlastní důležitosti… Mé jistoty se povážlivě zakývaly. Všichni se samozřejmě vyptávali, proč pláču, a smáli se ještě víc, když jsem ze sebe vypravila jenom: „Ona nepozná květák.“
Odvedli mě do pokoje do křesla, uvařili kávu a jeden přes druhého mě ujišťovali, že jsem výborná učitelka a že učím fakt dobře. Holky pak zmizely ve svém pokoji a můj muž stále ještě celou situací očividně rozveselený trochu zvážněl. „Víš přece, že jde především o charakter, ne? O vědomosti až v druhé řadě…“ Uklidnilo mě, že tak uvažuje, ale v duchu už jsem spřádala plány na velký školní zeleninový projekt. Ano, jde především o charakter, ale poznat květák je taky důležité.