Četla jsem takovou knížku o křesťanské lásce. Psali tam, že se máme zdravit, dávat si přednost, nepomlouvat se, pomáhat si, povzbuzovat se a tak. Nejprve jsem si říkala, že to snad samozřejmě každý ví. Takové věci nás přece doma učili od malinka. Co na tom je? A co na tom je křesťanského? S lehkým opovržením jsem knížku dočetla (a trochu přitom přeskakovala) a jako nudnou odložila.
Jenže mi to pořád nějak nešlo z hlavy. Není v tom něco víc? Vždycky mě zajímají takové ty samozřejmě vypadající věci, protože je tu možnost, že se v nich skrývá něco opravdového. Zdvořilost, obětavost, laskavost, dobrá vůle – ty se přece nevyskytují v běžném životě tak samozřejmě. Nezdá se mi, že by zrovna podle těchto vlastností bylo možno mezi všemi lidmi analyzovat křesťany. A jak bych si vedla já sama, kdybych měla vykazovat láskyplnost svého chování ke všem lidem, zejména k těm protivným, špinavým a nepřátelským? Vůbec si nejsem sama sebou jistá, že bych obstála.
Copak o to, chovat se hezky k lidem příjemným není tak těžké. Pozdravit někoho, kdo se na vás už z dálky usmívá, to možná ani jinak nejde. Ale hlasitě zdravit na chodbě sousedku, která se na vás ani nepodívá a na váš pozdrav neodpovídá, to je jiná liga. Přiznávám, že někdy, když se v předsíni chystám k odchodu a slyším ji scházet ze schodů, radši poslouchám za dveřmi a chvíli s odchodem počkám, abych se s ní nemusela potkat. To moc laskavě nevypadá. Nedávno někdo vysypal na schodech hlínu. Asi se mu protrhl sáček se zeminou. Myslíte, že jsem to šla zamést? Chvilku jsem o tom přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla. Nešla. V duchu jsem si říkala, jen ať si to pěkně zamete ten, kdo to rozsypal, proč bych to měla dělat já? Ani na tuto svou reakci nejsem pyšná. Myslela jsem si, že aspoň na to povzbuzování jsem dobrá. Ale když mi včera v obchodě plakala ta stará paní z Ukrajiny, že její dcera s vnuky se tam vrátila a ona má o ně strach, tak jsem ji trochu utěšovala, ale nesoustředila jsem se na to, co by jí tak v té věci chtěl říct Bůh, ale přistihla jsem se v myšlenkách na oběd. Chápete to? O předbíhání ani nebudu mluvit. Někdy se za to dokonce už ani nestydím. Hanba.
Když má člověk doopravdy být láskyplný ke každému, není to jen tak snadné. Nestačí být sladká pusinka v pohodlných situacích. Ale nést s někým jeho bolesti a prakticky ulehčovat něčí břímě to teprve ukáže, co má člověk hluboko uvnitř. Laskavost ke všem je náročná disciplína. Naštěstí na ni nejsem sama. Naplněná Boží láskou si to troufám postupně zvládnout. Teď jde o to naplňování.
Nevím, jestli bych obstála
Četla jsem takovou knížku o křesťanské lásce. Psali tam, že se máme zdravit, dávat si přednost, nepomlouvat se, pomáhat si, povzbuzovat se a tak. Nejprve jsem si říkala, že to snad samozřejmě každý ví. Takové věci nás přece doma učili od malinka. Co na tom je? A co na tom je křesťanského? S lehkým opovržením jsem knížku dočetla (a trochu přitom přeskakovala) a jako nudnou odložila.
Jenže mi to pořád nějak nešlo z hlavy. Není v tom něco víc? Vždycky mě zajímají takové ty samozřejmě vypadající věci, protože je tu možnost, že se v nich skrývá něco opravdového. Zdvořilost, obětavost, laskavost, dobrá vůle – ty se přece nevyskytují v běžném životě tak samozřejmě. Nezdá se mi, že by zrovna podle těchto vlastností bylo možno mezi všemi lidmi analyzovat křesťany. A jak bych si vedla já sama, kdybych měla vykazovat láskyplnost svého chování ke všem lidem, zejména k těm protivným, špinavým a nepřátelským? Vůbec si nejsem sama sebou jistá, že bych obstála.
Copak o to, chovat se hezky k lidem příjemným není tak těžké. Pozdravit někoho, kdo se na vás už z dálky usmívá, to možná ani jinak nejde. Ale hlasitě zdravit na chodbě sousedku, která se na vás ani nepodívá a na váš pozdrav neodpovídá, to je jiná liga. Přiznávám, že někdy, když se v předsíni chystám k odchodu a slyším ji scházet ze schodů, radši poslouchám za dveřmi a chvíli s odchodem počkám, abych se s ní nemusela potkat. To moc laskavě nevypadá. Nedávno někdo vysypal na schodech hlínu. Asi se mu protrhl sáček se zeminou. Myslíte, že jsem to šla zamést? Chvilku jsem o tom přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla. Nešla. V duchu jsem si říkala, jen ať si to pěkně zamete ten, kdo to rozsypal, proč bych to měla dělat já? Ani na tuto svou reakci nejsem pyšná. Myslela jsem si, že aspoň na to povzbuzování jsem dobrá. Ale když mi včera v obchodě plakala ta stará paní z Ukrajiny, že její dcera s vnuky se tam vrátila a ona má o ně strach, tak jsem ji trochu utěšovala, ale nesoustředila jsem se na to, co by jí tak v té věci chtěl říct Bůh, ale přistihla jsem se v myšlenkách na oběd. Chápete to? O předbíhání ani nebudu mluvit. Někdy se za to dokonce už ani nestydím. Hanba.
Když má člověk doopravdy být láskyplný ke každému, není to jen tak snadné. Nestačí být sladká pusinka v pohodlných situacích. Ale nést s někým jeho bolesti a prakticky ulehčovat něčí břímě to teprve ukáže, co má člověk hluboko uvnitř. Laskavost ke všem je náročná disciplína. Naštěstí na ni nejsem sama. Naplněná Boží láskou si to troufám postupně zvládnout. Teď jde o to naplňování.
Psáno pro Proboha!