Nejde mi z hlavy Alexej Navalnyj. Nemohu říct, že bych nějak zvlášť podrobně sledovala jeho život, jen tak, jak člověk obecně sleduje politiku. Věděla jsem, kdo je, ale to bylo asi tak všechno. Moc důvěry ve mně nevzbuzoval. Inu, ruský politik, říkala jsem si. Sympatické mi na něm bylo vlastně jen to, jak kritizoval Putina a jak se do něj navážel. Když se ho pokusili otrávit, bylo mi ho líto a sledovala jsem úsilí jeho rodiny dostat ho do bezpečí německé nemocnice. Oddechla jsem si, že to přežil a nemohla pochopit, proč se do Ruska vrací. Vždyť ho chtěli zabít! Divný chlap, myslela jsem si.
Zavřeli ho, odsoudili, odvezli někam daleko, aby ho hned tak někdo nemohl navštěvovat. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli svým pobytem ve vězení může nějak něčemu prospět. Na nic jsem nedokázala přijít. Ale jak říkám, zas tak podrobně jsem jeho osudy nesledovala. A když ho zabili a všichni o něm začali honem psát, četla jsem si to. Někteří se radovali, že je o rusáka míň, prý schvaloval okupaci Ukrajiny a nebrojil dost přesvědčivě proti válce. Jiní byli opatrnější a říkali, kdo ví, jak to s ním bylo, škoda, že nezůstal v Německu. Další jeho smrt srovnávali málem s Kristem a nasazovali mu mučednickou korunu. Probírala jsem se tím vším v rozpacích. Prožívala jsem smutek nad smrtí člověka ještě dost mladého, se starými rodiči, krásnou manželkou a dětmi, které by jistě ještě ocenily tátu za zády. Hněvalo mne jednání ruských úřadů, které Navalného matce nechtěly vydat jeho tělo. Nechaly ji potupně čekat mnoho hodin a vydíraly ji kvůli pohřbu. Jako by už to, že matka pochovává svého syna, nebylo dost hrozné. Pak jsem žasla nad fotografiemi zástupů Rusů, kteří stáli dlouhé hodiny v mrazu, aby mohli položit květiny na jeho hrob a poklonit se mu a riskovali, že skončí v některém z připravených antonů nebo dostanou výprask obuškem, nebo kdo ví co. A pak jsem narazila na překlad záznamu Navalného závěrečné řeči před posledním soudním stáním, kam ho přivezli už po měsících věznění. A tehdy jsem pochopila, do jaké podoby ten muž dozrál. Jako bych dostala do rukou klíč k pochopení jeho touhy vrátit se zpět do Ruska, i když věděl o nebezpečí, které ho tam čeká, možná lépe než ostatní.
Citoval Bibli a sám sebe označil za člověka žíznícího po spravedlnosti. Řekl, že je skoro neustále na samotce a nikdo se s ním nesmí bavit. On se však necítí osamělý, protože objevil Boží přítomnost. Tohle mě úplně ohromilo. Jako by najednou zapadl poslední dílek skládačky a průběh jeho života v těch obrysech, které jsem mohla nějak postihnout, začal dávat smysl. Přemýšlela jsem o Palachovi a Husovi, mužích, kteří také zemřeli pro něco, co je přesahovalo. Mezi jejich současníky bylo nejspíše rovněž mnoho těch, kdo to nechápali, a také i těch, kdo jejich smrt oslavovali jako mučednickou. Podobných statečných lidí, kteří žíznili po spravedlnosti, zemřelo v dějinách mnoho. Stali se semeny, z nichž vyrostli mnohočetní následovníci. Jaký by jinak jejich smrt měla smysl?
Psáno pro Proboha!