Šli jsme s mým manželem spolu po ulici. Drželi jsme se za ruce a jen tak si povídali. Na křižovatce na konci ulice jsme se měli rozdělit, aby každý z nás pokračoval na jinou stranu. Schválně jsem trochu zpomalovala, protože se mi do rozloučení nechtělo. Já chodím do práce ráda, ale dnes se mi nezamlouvala představa, že místo procházky pod rozkvetlými sakurami v prosluněném jarním dni si půjdu sednout za pult svého knihkupectví. Bavilo mě jen tak štěbetat o nepodstatných věcech a držet se ruky toho, kterého miluju.
Zrovna jsem vyprávěla o krásných červených teniskách, které jsem viděla kdesi ve městě a o tom, že na ně mám zálusk. Hezky by oživily můj šatník. Jenže je vlastně nepotřebuju. Mám dvoje bílé a nejsem si jistá, jestli by to nebyla rozmařilost, kupovat si třetí tenisky. Nevím, jestli jsem to vyprávěla spíše svému manželovi nebo spíše sama sobě. Čím jsem starší, tím častěji uvažuju o nadbytečnosti věcí. Jistě by bylo hezké, kdybych měla pohodlné červené tenisky. Pěkně bych si v nich vyšlapovala. Jenže potřebuju já je? Musela jsem si přiznat, že vlastně nové boty na léto nepotřebuju. Dokonale si vystačím s těmi, co už vlastním. Možná by to byla rozmařilost kupovat si další boty, když mi stačí ty, co nosím. „Je to rozmařilé?“ Vzhlédla jsem ke tváři svého muže, abych viděla, co si myslí. Nazve mě rozmařilou? Nebo mi vysvětlí, že on mým problémům opravdu nerozumí a že si je musím vyřešit sama? Jeho názor mě samozřejmě zajímal. Víte co? Můj choť se neskrývaně bavil. Usmíval se jako malý nezbeda, v očích mu poskakovaly jiskřičky a sledoval, jak sama se sebou diskutuju.
Povzdechla jsem si, že takhle se nikam nedostaneme. Takhle svůj problém nevyřeším. Asi to nechám být, ono se to nějak ukáže. Vzhlédla jsem do koruny sakury, pod níž jsme se zrovna zastavili. Ohromilo mne bohatství sytě růžových květů, které v mohutných chuchvalcích protkávaných rudými poupaty zdobily větve vysokého stromu. „Není to nádhera?“ vykřikla jsem. S obdivem jsem zírala do větví. Tolik růžové! „Tohle je ale rozmařilost,“ vyřkla jsem nahlas svou myšlenku. „No jo, Bůh je rozmařilý, copak to nevím?“ Můj manžel se rozesmál na celé kolo. „Tak tady máš odpověď na svou otázku,“ ukázal do koruny sakury. „Doufám, žes to pochopila.“ Dojatě jsem kroutila hlavou, jak jsem se cítila přemožená tím růžovým poselstvím. Na konci ulice jsme si dali pusu a každý pokračoval svou cestou za svými povinnostmi.
Šla jsem do práce a přemýšlela, že se možná znovu půjdu na ty červené tenisky podívat. Třeba si je koupím.
Psáno pro Proboha!