V souladu s filmem o slavné panence Barbie musím přiznat, že ta moje se jmenovala podle šatů, které na sobě měla. Byla to Nevěsta. Panenka v bílé krajkové róbě se závojem na vlasech a bílými střevíčky na podpatcích. Nikdy jsem ji nepojmenovala jinak. Prostě to byla Nevěsta. Až dnes si uvědomuju, jak trapné to bylo.

Jako malá holčička jsem si strašně přála panenku Barbie. Opravdu netuším, kde jsem ji tenkrát mohla vidět, protože v té době startovala normalizace a panenka Barbie byla zcela určitě nežádoucím kapitalistickým produktem. Jenže já byla dítětem buržoazní rodiny a v jednom hračkářství v mém rodném městě se takové panenky v té době občas vyskytovaly. Moc jsem po ní toužila a moje maminka mou touhu naplnila.

Dostala jsem ji a byla po dlouhý čas mou nejoblíbenější hračkou. Neměla samozřejmě ohebná kolena a lokty, ale i tak byla překrásná. Dnes už přesně nevím, co pro mne symbolizovala. Pamatuju si, že byla především dokonalá. Nožky přesně padly do střevíčků na podpatcích, měla okrouhlý bok, útlý pas a ňadra dmoucí – přesně jak stanovil Cimrman ideál ženské krásy. Hrála jsem si s ní moc ráda. Jejího partnera Kena jsem neměla a vlastně jsem po něm ani nijak zvlášť netoužila. Docela dobře ho nahradila panenka v mužském kyjovském kroji, která byla až na oblečení navlas stejná jako panenka v ženském kroji stejného regionu. Dětská představivost je nekonečná. Vzpomínám si, že kůň, na němž všichni v různých příbězích prchali, byl dřevěný a na kolečkách.

V souladu s filmem o slavné panence Barbie musím přiznat, že ta moje se jmenovala podle šatů, které na sobě měla. Byla to Nevěsta. Panenka v bílé krajkové róbě se závojem na vlasech a bílými střevíčky na podpatcích. Nikdy jsem ji nepojmenovala jinak. Prostě to byla Nevěsta. Až dnes si uvědomuju, jak trapné to bylo. Nicméně právě tohle zjištění se pojí s hlavním poselstvím filmu, pokud jsem je mohla nějak rozpoznat. Identita člověka nespočívá v tom, jakou roli zastává, jaká ocenění přijímá, jak vypadá, nebo na koho hledí, aby byl sám sebou. Záleží jen na tom, že je. Není to snad nebezpečně Boží?

U Boha přece naprosto nezáleží na jakýchkoli zásluhách nebo postavení. Hlavní hrdinka filmu Barbie je Barbie Standard. Panenka bez zvláštních vlastností, specifikací nebo ambicí. Není ani prezidentkou, ani lékařkou, ani předsedkyní nejvyššího soudu. Je prostě obyčejnou byť vizuálně dokonalou ženou. V závěru filmu dochází k uvědomění, že to je možná dost. Být jen obyčejnou ženou bez ambicí dobýt nejvyšší atraktivní pozice ke štěstí úplně stačí. Pikantní je, že totéž platí i pro muže. Hrdina příběhu Ken má jako prvotní životní určení hledět na Barbie. To je samozřejmě pitomost. Jenže on to neví. A taky neví, kým je, když na Barbie nehledí. Musí se pokusit být jen sám sebou, bez všech atributů.

No a to je výzva. Kdo jste, když nemáte roli? Když nejste dcera, manželka, maminka, babička, soudkyně, prezidentka, doktorka, advokátka, učitelka, nebo vedoucí dětského programu…? Umíte být jen vy, samy sebou? Jen něco jako Barbie standard? A možná i něco jako … žena?

Psáno pro Proboha!