Jednoduchá otázka může otevřít tajné komnaty

Napsala jsem jednomu známému přání k narozeninám. Byl zrovna připojený na síti, tak jsem ho oslovila tam. Na mé přání zareagoval okamžitě. Cítila jsem potřebu nějak trochu víc komunikovat, a tak jsem se zeptala: Jak se máš? Taková obligátní otázka, že? Někdy však taková jednoduchá otázka může otevřít tajné komnaty.

Odpověď přišla po malé chvíli. Zeptal se: Já nevím. Podle čeho se to hodnotí?

Aha. No to je zajímavé téma. Sama jsem se musela zamyslet, co bych tak odpověděla. Co je mým kritériem? Na co pomyslím, když mám odpovědět na otázku: Jak se máš? Asi vždycky odpovídám rychle. Já nevím, jak vy, ale já fakt většinou vím, jak se mám. Ale až když řeknu, že se mám dobře, protože to je moje nejčastější obvyklá odpověď, přemýšlím, čím bych své tvrzení podložila. Většinou mi přijde důležité, když mi věci, v nichž žiju, které vykonávám nebo které se mi dějí a já na ně reaguju, dávají smysl. Jednoduše řečeno, když mi můj život dává smyl. Chápu, kdo jsem a kam jdu. Nemusí jít všechno hladce. Ale vím, kde je sever. Pak jsem v klidu a mám se dobře.

Důležitým důvodem pro odpověď, že se mám dobře, je úspěch ve věcech, na nichž mi záleží. Takže moje meruňková marmeláda, která se rdí z lahví postavených dnem vzhůru na kuchyňské lince, je jasným důvodem pro zřetelný pocit hlubokého štěstí. Stejně tak čerstvě upečená vonící bábovka, ve velkém hrnci uvařený vývar nebo vyžehlené prádlo složené v hraničkách na stole a čekající na uložení do prádelníku. Pro někoho to jsou zcela nepodstatné věci. Někdo může opovrhovat tak banálním a přízemním potěšením. Pro mne přesto tyhle obyčejné kuchyňské zážitky znamenají významný důvod k pocitu, že se mám dobře. Nechci předstírat, že hezké čtenářské reakce a ocenění mých textů se mnou ani nehnou. Jasně, že jo. Chvěju se uvnitř hlubokou radostí. Asi se rdíma jsem dojatá. Říkám si: Tak to mělo smysl. Ta osamělá práce u počítače, kdy se pokouším zformulovat své polétavé myšlenky a nenapsat všechna přebytečná slova. Ty chvíle, kdy zvažuju, co se dá říci i jinak. Jak vybrat ta nejpřiléhavější slova a nikoho nepoučovat.

Nejsnáze ze mne vyletí, že se mám dobře, když se cítím milovaná. Na tom nejspíš není nic divného. Mít jasné vědomí toho, že se mne Bůh zastal a dal mi nějaký důkaz své přízně, to je skvělé. Prožívat, že mám záda krytá svým milovaným, protože se za mne modlí, žehná mi a nepustí mne z domu bez pusy na rozloučenou, to je taky báječné. Ale zrovna tak si užívám, že jdu do práce svou obvyklou trasou a potkávám lidi na jejich denních cestách a oni mne zdraví a usmívají se na mne. Mávají mi přes ulici a volají přání dobrého dne. Jak bych se mohla nemít skvěle?

Taky je fajn, když mě nic nebolí, když se cítím zdravá. A to já jsem.

Moc mě potěšilo, že jsem dokázala takhle jednoduše shrnout, v čem spočívá můj pocit štěstí.Odepsala jsem tedy pár bodů: Smysl. Úspěch. Zdraví. Vztahy. Skoro napjatě jsem čekala, jaká odpověď mi éterem přiletí. Ale můj známý mi zatím neodpověděl. Tak nevím.

Psáno pro Proboha!