Někde na internetu na mě v předvánočním čase vybafla výzva k obdarování osamělých staroušků v domovech důchodců. Zabalte do krabice od bot pár dárečků, co by potěšily babičku nebo dědečka a přineste k nám do kanceláře. My jim to o Vánocích předáme. Líbilo se mi to.
My už žádnou vlastní babičku nemáme. Můžu tedy místo své mamince vybrat hezké dárky nějaké cizí babičce, která nikoho nemá. Nakupovala jsem dárky a myslela přitom na svou maminku. Co ona by ocenila, co jí by se líbilo, čím bych jí udělala radost. Všechny ty krásné, voňavé a heboučké dárky jsem naskládala do krabice od bot a zabalila do vánočního papíru. Pod velkou červenou mašli jsem vsunula kartičku s nápisem Pro přítelkyni. Ráno před prací jsem se vydala do příslušné kanceláře balíček odevzdat. Trochu rozechvěle jsem hledala správné číslo domu. Snad nebudu muset nic říkat. Jen to odevzdám a půjdu, uklidňovala jsem sama sebe. Dorazila jsem před dům a na jeho dveřích byl nalepený papír. Na něm stálo, že dárky v krabicích od bot se už nepřijímají, protože jich je dost. A že se dárcům pěkně děkuje.
Celá smutná jsem se otočila a odcházela zpátky. Balíček v igelitce jaksi ztěžkl. Cítila jsem se zklamaná a odmítnutá. Nechtějí můj dárek. Komu ho teď dám? Řeknu vám, je to horší pocit, než bych si dovedla představit. „To máme bohaté chudé,“ přemítala jsem s hořkostí. Pár dnů jsem v sobě přemáhala ten pocit zklamání. Já vím, neměla jsem si dovybírání dárku promítat svou maminku. Neměla jsem si představovat, jak cizí opuštěná stará paní bude rozbalovat krabici a bude potěšená a dojatá. Ale proč vlastně ne? Prožívat zklamání a smutek je přece také život. Tak jsem si vychutnala i to.
Krabici jsem pak darovala jedné babičce, co ke mně chodí nakupovat záložky do knih.Myslím, že byla překvapená a měla radost. Já taky.