Pamatuju si, jak mě to štvávalo. Prostě nedělní oběd byl zákonem do kamene železem tesaným, nedalo se s ním hnout. Úderem dvanácté bylo třeba stát v pozoru u stolu, jinak by stalo, nevím co hrozného. Nikdy jsem se neodvážila nenastoupit včas, tak nevím, jaká pohroma by se na mne snesla. Nechápala jsem, proč na tom tolik záleží. Proč musí být slavnostněji prostřeno a vůbec proč se s tím tak nadělá. Pustit si k jídlu televizi, to by mě ani nenapadlo, protože to se prostě nedělalo. Vždyť my jsme u jídla neposlouchali ani rádio. U společného stolu se mohlo společensky konverzovat.
Někdy to byl při jídle úplný teror. „Jak to jíš? Nůž do pusy nepatří. S plnými ústy se nemluví. Nesrkej, nemlaskej, nepij, když máš jídlo v puse. Neopírej si lokty o stůl, nejsi v hospodě. Nehrb se a nedrbej se, jsi u stolu.“ No prostě maminka, babička i dědeček nás vychovávali ke správnému společenskému chování. Tatínek se tomu potměšile usmíval. A my s bráchou jsme to svorně nesnášeli. Ovšem když jsem se ocitla později ve společnosti,byla jsem od malička tak vycepovaná, že mi správné chování u stolu bylo samozřejmé. Nemusela jsem se hlídat, abych neolizovala nůž nebo neprováděla jinou zločinnost. Ani mě to nenapadlo, věděla jsem, že se to prostě nedělá. Tehdy jsem na společenskou výchovu vzpomínala s vděčností.
Když jsem pobrala ještě trochu víc rozumu a zkušeností, oceňovala jsem i další rodinné zvyklosti. Tak třeba ten nedělní oběd. Jak ráda vyvářím a vypíkám, slavnostně prostírám a chystám oběd pro nás dva s mužem a dcery na návštěvě. Jak mi na tom záleží, abychom nedělní oběd snědli společně a u jídla si povídali. Je to vlastně jediný pevný bod v týdnu, kdy se všichni sejdeme.
Jdu zkontrolovat, jestli je všechno připravené, miláčkové přijdou z kostela a já stonající si užívám chystání nedělního oběda. Moc se těším.