Pomalu se stmívalo. Myška se protahovala ve svém pelíšku a začínala mít dojem, že už brzy dostane hlad. Ve chlévě panovala klid. Nikdo tu kromě myšky nepřebýval. Po celý den tu bylo ticho, jen snad u stropu zabzučela moucha, která sem zabloudila z pastvin. Bečení oveček a zaštěkání jejich hlídacího psa se ozývalo z takové dálky, že to skoro ani nebylo slyšet. A pastýři? To byli většinou nemluvní muži, kteří mnoho řečí nenadělali.
Myška žila v chlévě odnepaměti. Celý svůj život si pamatovala tiché šero kamenného prostoru bez oken, vůni sena a hnoje, byl to její domov. V létě býval chlév opuštěný. Ovečky se pásly venku a také tam nocovaly. Když hodně pršelo, některý z pastýřů se přišel na chvíli schovat, ale jinak myška přebývala ve starém chlévě sama. V zimě to bylo jiné. V zimě býval chlév na noc plný ovcí, které se na sebe tlačily, aby jim bylo teplo. Myška byla zvyklá na klid. Přes den spala a v noci šmejdila po chlévě a jeho blízkém okolí, aby našla něco k snědku.
Chlév postavili na kraji lesíka už dávno. Vlastně to ani nebyla pořádná stavba. Hrubými kládami a prkny uzavřeli malou jeskyni ve skále a ponechali jen úzký vchod zahrazený posunovacími dveřmi. Uvnitř toho také moc nebylo. Z prken stlučená hrubá koryta a při stěnách přihrádky na seno. Na háku na prkenné stěně visela začouzená olejová lampička. Víc parády tu nebylo. Myšce to nevadilo a nikdo jiný tu nepřebýval.
Toho večera bylo jasno. Slunko pomalu zapadalo a ohnivé barvy na obloze pomalu bledly. Jak mizela sluneční zář, citelně se ochlazovalo. V noci bude zima. Myška byla ráda, že její hnízdečko je teploučké. Smotala si klubíčko z měkké suché trávy a vláken z ovčího rouna. Krásně se v něm spalo a ani v mrazech jí nebylo chladno. Vystrčila nos a přemýšlela, kam by si vyrazila opatřit něco na zub. Pomalu se šeřilo, nastávala vhodná doba vyrazit na lov. Najednou zaslechla nějaké podezřelé zvuky. Někdo se blížil lesem. Praskání větviček, šustot listí, a dokonce i dva lidské hlasy. Blížily se ke chlévu. Myška se přikrčila pod senem u zdi a čekala, co se bude dít. V tuto dobu nikoho nečekala. Kdyby se zastavili pastýři, aby ve chlévě přespali, bylo by to později, určitě až za úplné tmy. Kdo to může být?
Prkenné dveře se pomalu otevřely a do tmavého prostoru vešel vysoký muž. Obezřetně se rozhlížel a s uspokojením zkontroloval seno, zda je suché. Bylo. Asi se mu také líbilo, že uvnitř nikdo není. Myšku samozřejmě nemohl vidět. Ona se ani nehnula a skoro ani nedýchala, aby se neprozradila. Muž odložil jakýsi batoh. Vyšel ven a vzápětí se zase vrátil. Podpíral druhou osobu, která byla daleko menší a pohybovala se s viditelnými potížemi. Muž jí pomohl ulehnout na seno. Rychle prostřel nějakou deku a osoba zasténala. Byl to ženský hlas. Zněl něžně, i když žena zjevně prožívala bolest. Mužský hlas ji uklidňoval, povzbuzoval, tišil. Muž objevil olejovou lampičku na stěně a po chvíli úsilí se mu podařilo ji rozsvítit. Stíny, které se v jejím mihotavém světle objevily, působily trochu strašidelně. Ženský hlas opakovaně sténal, pokaždé naléhavěji a hlasitěji. Myška si přála zacpat si ouška, ale nevěděla, jak by to mohla provést. Nelíbilo se jí, že někomu není dobře. Až jednou se sténání prolnulo s úplně jiným zvukem. Byl to pláč malého dítěte. Trval jen krátce. Pak už nikdo nesténal ani neplakal. Mužský hlas zněl radostně, láskyplně a dojatě. V malém tmavém prostoru se rozhostil pokoj.
Myška nevěděla, co si má počít. Smí se pohnout a vyběhnout ven? Bude to bezpečné? Pomaloučku a opatrně se posunovala ke dveřím, pod nimiž se snadno dokázala protáhnout. Ještě kousek a bude venku. Šup a už to bylo.
Jenže její dobrý čich ji upozorňoval na další možné nebezpečí. Někdo se pohyboval venku. Kdo to jen mohl být? Proč je tu dnes večer tak rušno? Myška strnula ani se nepohnula. Slyšela vzdalující se kroky. Zašustilo houští, zachrastily kamínky na cestě. Ať to byl, kdo chtěl, šel pryč a víc ji nezajímalo. S drobným šramotem vběhla do křoví s nadějí, že najde nějaké bobulky, které by byly k jídlu. Dlouho nic nemohla najít, a když pak narazila na jakési oříšky, které uzrálé spadly na zem pod keřem, pustila se do nich s velkou chutí. Prohryzala skořápku, aby se dostala ke sladkému jádru. Udělám si ještě zásobu, napadlo ji. Našla si jeden zvlášť pěkný oříšek, vyhryzala ho ze skořápky a rozhodla se vrátit zpátky domů. S plným bříškem a s oříškem v tlamičce se vracela z úspěšné výpravy. Připomněla si, že když odcházela, ve chlévě někdo zůstal. Ty dva lidské hlasy a dětský pláč. Obezřetně postupovala kolem křovin a kamenů ke vchodu. Dveře byly stále zavřené a škvírami prosvítalo slabé světélko olejové lampičky. Venku už byla úplná tma a na nebi jasně svítily hvězdy. Najednou uslyšela hrozný houkavý zvuk, který se rychle přibližoval. Znělo to dramaticky a výhrůžně, jako by zástupy bojovníků vydávaly zvuk před vstupem do bitvy. Zároveň s tím strašlivým zvukem uviděla i blikající modré světlo. Žádná z hvězd na nebi nesvítila tak, jako tohle oslepující světlo. Zdálo se, jako by na zem spadla nějaká neklidná kometa a škubala sebou v trávě. Myška se ukryla za velký kámen u dveří a v tlamičce stále svírala ořechové jádro, které si chtěla schovat na horší časy, třeba na zimu, až se venku nebude dát najít nic k snědku.
Všechen ten hluk a světlo ji strašně vyděsily. Za celý svůj život neviděla a neslyšela nic podobného. Po skoro neznatelné polní cestě mezi poli a pastvinami se přiblížily dva automobily. Oba vrhaly to hrozivé modré světlo, jen houkání náhle ustalo. Zastavily na cestě pod mírným svahem, na němž stál chlév. Z toho prvního vyběhly dvě postavy v bílém. Opatrně odsunuly dveře a vstoupily do chléva. „Kdepak máte to miminko? Jste v pořádku, maminko? Není vám tu zima? Je to kluk nebo holka? Kluk? Blahopřejeme. Ukažte…“ Za nimi se do mírného svahu pozvolna vydaly další postavy z druhého vozu. Ve tmě si povídaly: „Kam je převezeme? Ubytovna byla plná. V nemocnici by nemohli být všichni pohromadě a to oni určitě budou chtít… Jakpak se sem ti uprchlíci dostali? To vy jste je zahlédl? Já jsem viděl světlo a slyšel dětský pláč. Bál jsem se, aby byli v pořádku. Přece jen už jsou noci chladné a tady není dobré místo pro novorozence a rodičku…“
Myška víc neslyšela. Překvapením z toho všeho upustila oříšek, který se zakutálel kdoví kam a ve tmě nebylo snadné ho hledat. Rychle se prosmykla otevřenými dveřmi dovnitř do chléva. Doufala, že si jí nikdo nevšiml. Obratně se schovala opět pod senem, ale nedokázala přemoci svou zvědavost. Nenápadně vykukovala, aby zjistila, co se tu uvnitř děje. Zahlédla, jak se nad sedící ženou skláněly ty dvě bílé postavy. Ona jim ukazovala bílý uzlíček, který svírala v náručí. Myška si všimla, že obě postavy měly na rukávech červené kříže. Slyšela slova jako „krásný silný chlapec, v takovou noc, jste silná žena, cítíte se dobře, pojďte, převezeme vás“. Vysoký muž stál za ženou, hladil ji po hlavě a trochu nedůvěřivě všechno pozoroval. Myška se bála zdvihnout se na zadní nožky, vystrčit čumáček a všechno si lépe prohlédnout. Možná tak víc slyšela, než opravdu viděla, jak všechny ty postavy odcházely z chléva, muž podpíral ženu, bílá postava nesla jeho batoh, jiná postava, která vyšla jako poslední, zhasla olejovou lampičku a všichni nasedli do vozů. Když se všichni usadili, vozy se otočily a rozjely po cestě nazpět. Tentokrát už bez hrozivých světel a děsivého houkání. Myška se za nimi dívala, dokud jí červená světla vozů nezmizela z očí nadobro.
To byla noc, napadlo ji. Zvláštní a mimořádná noc. Kdo ví, co všechno se tu vlastně stalo. Ráno musím najít ten zakutálený oříšek, naplánovala si ještě, ale pak už začalo svítat, a myška se uvelebila do svého pelíšku ke spánku. Stočila se do klubíčka, oddechla si zhluboka a usnula. Na nebi bledly hvězdy, a na obzoru se začínala chvět slabá sluneční záře, která zvěstovala blížící se svítání. V chlévě se neozýval ani hlásek, myška klidně oddechovala a spala.