Domnívám se, že Vánoce jsou nejtradičnějšími svátky v roce. Aspoň u nás doma tomu tak bývalo. A podle toho, co jsem kde slyšela nebo četla, jsme nebyli ojedinělý případ. Všechno se muselo dělat, tak jako vždycky. To znamená, že jídla a jejich složení, výzdoba, pořadí aktivit, čtení konkrétních míst konkrétních textů a samozřejmě ty správné písně a možná i příslušné oděvy jsou nezbytnými součástmi vánočních oslav, bez nichž to prostě nejde. Slyšela jsem od své kamarádky, že její muž vykřikoval, že má zkažené celé Vánoce, protože ona nedala do bramborového salátu cibuli, čímž jej totálně znehodnotila. Z mnoha rodin vím, že tradičně na Štědrý večer u stromečku čtou stejné místo z bible – tu pasáž z Matoušova evangelia, pak se společně všichni modlí, potom zpívají tradiční vánoční písně a pak teprve se smí začít rozbalovat dárky. No, znáte to sami.
Naše loňské Vánoce byly nejdivnější, nejzmatenější a možná nakonec jedny z nejradostnějších. Díky kovidu můj bratr nemohl být pohromadě se svou manželkou ze Slovenska. Přijet těsně po poslední noční směně k němu dokázal jen nejstarší syn. Dva chlapi? To nebudou žádné Vánoce, napadlo mě. Pozvu je oba. Budeme jako velká rodina. My jsme totiž čekali, že s námi, dvěma dcerami a jedním snoubencem budeme slavit Vánoce pohromadě. Kovid si to nemyslel. Těsně před Štědrým dnem nebylo jisté, kdo všechno z nás je pozitivní. Snoubenec byl. Všichni jsme se nechali otestovat, ale výsledky měly být až odpoledne Štědrého dne. Nechcete nakazit vlastního bratra! Žhavili jsme telefony a odvážně jsme se dohodli, že odsuneme štědrý večer na další den. Toho slavnostního večera, kdy jsme vlastně ještě nic neslavili, jsme se šli s manželem projít. Nemohli jsme spočinout doma, všechno na nás volalo. Potřebovali jsme jít ven. Modlit se. Čekat na Boží hlas. V kapse bundy jsem nesla čajovou svíčku a sirky. Možná totiž naše procházková trasa povede kolem podnájmu jedné z našich dcer. Vedla. Na zídce plotu jsme rozsvítili svíčku a telefonem upoutali dceřinu pozornost. Statečně jsme si zamávali a my rodiče pokračovali domů. Polykala jsem slzy, srdce mě bolelo a v duchu jsem si říkala, že takové Vánoce jsem si v životě nepředstavovala. Jednu dceru vůbec neuvidím, druhé jen zapálím svíčku na plotě – to bylo na můj tradicionalismus opravdu příliš. Navíc jako hostitelka, která pozvala poprvé v životě ke štědrovečernímu stolu svého vlastního bratra, a pak na poslední chvíli kvůli testům mění datum večeře, jsem si připadala opravdu tragicky nespolečenská.
Všichni jsme samozřejmě chápali mimořádnost situace. Ale moje srdce krvácelo. Kde je má tradice? Kde jsou naše společné časy? No nikde. Snažila jsem se být statečná a držet optimistickou náladu. Nakonec všechno dopadlo nad očekávání dobře. Podle testů byl pozitivní jen snoubenec Lukáš. Náš štědrý den byl o den opožděn. Všichni jsme se sešli a byli jsme moc rádi, že se vidíme a můžeme být spolu. Všechno bylo kompletně jinak, než jsme byli zvyklí, ale bylo nám to jedno. S Lukášem, naším budoucím zetěm, který snášel velmi statečně, že uvízl ve svém podnájmu a nemohl být s nikým, jsme po večeři komunikovali na sociálních sítích. Nějakým záhadným způsobem jsme i tak přes všechny překážky byli pospolu. Prostě patříme k sobě. Máme se rádi.
No a pro letošek je to pro mne výzva. Kde jsou mé tradice? Kdo bude potřebovat z jakéhokoli důvodu mít náhradní rodinu? S kým mohu strávit Štědrý den a večer? A jak to máte vy?