Ráno ještě stále sněžilo. Podle výšky sněhových polštářů na zídce, okolních plotech a na zahradní lavičce muselo sněžit celou noc. Ze světlounce šedého nebe se sypaly pytle a pytle vloček. Snášely se k zemi v rytmu tak uklidňujícím, že se mi nechtělo odtrhnout se od okna. Toužila jsem stát tak celé dopoledne a koukat na sněžení. Připadalo mi, že pozorováním pravidelného pohybu těch bělostných teček si nějak uklidňuju, ba čistím mysl zanesenou všemi možnými starostmi, pochybnostmi a strachy. Jako by ty vločky vnášely do mé duše mír.
Déle prodlévat u okna však nebylo možné. Čas letěl jako vždycky, když bylo třeba vypravit se do práce. Rychle jsem se oblékla, oči jsem si nalíčila řasenkou, kterou nerozpustí a nerozmaže ani chumelenice a s teplou kávou v žaludku jsem vyrazila ven. V duchu už jsem uvažovala, kudy půjdu, abych si cestu do práce co nejvíc užila. Kde bude sněžení nejkrásnější? Ach, čerstvý sníh je krásný kdekoli, usmívala jsem se sama pro sebe a vyšla jsem na ulici.
Zaparkovaná auta kryly naducané sněhové duchny, na větvích stromů se držely jako rukávy bílé povlaky. Po chodníku přede mnou musel jít někdo se psem, podle stop to byl malý pejsek s paničkou. Na rohu zřejmě chvíli postávali a pak přešli na opačnou stranu ulice. Zachtělo se mi jít někudy jako první a označit svými stopami cestu, po níž dnes ještě nikdo nešel. Takové místo nebylo snadné najít (když jsem přitom měla ještě dojít včas do práce). Všude už někdo byl přede mnou. S chutí jsem našlapovala do sněhu, rozkošnicky jsem poslouchala povrzávání pod podrážkami a rozhlížela jsem se, kde bych mohla naplnit svou touhu. Protože nechodím do práce nijak brzy, zdálo se, že je nemožné vstoupit na některý chodník nebo cestičku, kudy by už stopy nevedly. Usmívala jsem se nad svou bláhovostí, ale vyhlížet jsem nepřestávala. Uprostřed další ulice jsem si však všimla místa, kde by to šlo. Před vjezdem do garáže jedné vilky jsem uviděla krásně hladce zasněžené místo. Takový obdélníkový plácek. Bělostnou pokrývku však dosud neporušila jediná stopa! Ani pes tam neproběhl, dokonce ani žádné ptačí nožky tudy neskákaly. Zastavila jsem se, abych uvážila, jak to provedu. Budou to první stopy na tom místě, co o mně řeknou? Mám tudy jen tak proběhnout, nebo bych mohla zanechat něco jako poselství? Jaký vzkaz lidstvu bych mohla svými stopami ve sněhu předat? Napadlo mne vyšlapat srdíčko, ale hned jsem ten nápad zavrhla jako příliš dětinský. Taky jsem si uvědomila, že by mne mohl někdo sponzorovat a zapochybovat o mém duševním zdraví, nebo o mém vztahu k majiteli vilky. A co, nejúčinnější vzkazy bývají ty nejstručnější, řekla jsem si a prostě jsem vkročila na plácek před garáží. Rázně jsem prošla a dávala jsem si pozor, aby mé stopy byly hezky zřetelné. Bylo to prima.
Z chodníku jsem se ještě ohlédla, abych se ujistila, jak to vypadá. Zdálo se mi to kapku směšné: někdo šel po chodníku, pak se zastavil, váhal a potom provedl nesmyslnou malou okliku, načež se zase vrátil ke své trase. No, ale přesně to jsem vlastně chtěla! Neilustrovala jsem tak sám princip potěšení?
Tak až půjdete kolem a povšimnete si těch nesmyslných stop ve sněhu na plácku u garáže, můžete mě následovat. Nebudete sice už první, já vím, že to nebude úplně ono, ale jít ve stopách někoho jiného je zase jiné potěšení.